Jsou tu více jak pětadvacet let. I v těch nových subjektech je řada lidí, kteří jsou v politice více jak pětadvacet let. Takže slibovat umí. Umí ale taky ty sliby plnit? O tom těžce pochybuji. To by ty sliby nemohly být stále stejné. Když se podíváte na hesla stran, tak čtete důchody, zdravotnictví, doprava, podpor rodiny s dětmi...

Takže to, co se slibovalo to čtvrt století, se prostě nesplnilo. A ti, kteří opět slibují, to moc dobře vědí. Člověk by si až myslel, že to dělají schválně, aby na ty billboardy bylo stále co psát. 

Takže když se slibovalo důstojné stáří třeba v roce 1992, tehdejší střední generace, která na ty sliby skočila, dnes v důchodu opravdu je, a má stejné houby, jako měli jejich rodiče. Tedy důchody na přežití - zaplatí si léky, bydlení, a na jídlo zbude tak tak. Dovolená? Zájezd? Zapomeňte. Důchodci, které nepodporují jejich děti, tak živoří. A když zůstane na tomto světě už jen jeden z nich, je to na hranici nouze.

O "bezplatném zdravotnictví" to platí stejně. Tak dlouho se slibovalo bezplatné zdravotnictví, až si platíme čím dál více. Nebo je některý obor tak "bezplatný", že dostat se do pořadníku na ošetření je nadlidský výkon.

A podpora rodin s dětmi? Jak to napsat, abych nebyl obviněn s rasismu? Napíšu to tedy tak, že rodiny, kde oba normálně pracují, v tom necháváme, a ty druhé, které jen rodí děti, těžce přeplácíme. Až tak, že se se z porodů dalších potomků stal byznys. Takže mi v těch slibech chybí, že se budou podporovat rodiny s dětmi, jejichž rodiče se válí doma. Protože tak to tak dnes je.

Rušily se školky, dnes se pracně zakládají. Paneláky se označovaly za králíkárny, a dnes mladí nemají kde bydlet. Chtějí-li hypotéku, musí mít peníze. Kdyby ale měli peníze, nechtějí hypotéku. Jako bychom si z těch lidí dělali blázny. A účinná pomoc opravdu nikde. Jen na těch letácích.

Chtěli jsme, aby lidé podnikali, dnes se dělá vše proto, aby je to přestalo bavit. Živnostníky, kterých bychom si měli vážit, označil jakýsi politik za parazity. Usuzujíce z počtu hlášení všeho všude jsme téměř policejní stát, který musí znát vše.

A doprava? Z dálnic funguje pár metrů, a nejsledovanější pořady v rádiu jsou ty o tom, kde to zase stojí. Ale dálniční známky a silniční daň platíme. 

Prostě více jak dvacet pět let se slibuje stále totéž. Tak jak to, že už to není dávno splněno?  

Pro politiky posledního čtvrtstoletí tak prostě platí, že nám dnes slibují vyřešit problémy, které sami způsobili, vymysleli, zařídili, nebo prostě neřešili. Není tedy vlastně drzost, že nám zase slibují to, co před čtyřmi, deseti, dvaceti lety? Je to drzost.

Zvláště  když mnozí nepoznali za tu dobu nic než sněmovní lavici, levný sněmovní bufet a parkovací kartu, se kterou mohou jet kamkoli. Do sněmovny by tak měli přijít jiní lidé. Snad to voličům dojde.  A pokud ne? Pak stačí schovat letáky z těchto voleb na příště. Ty sliby budou totiž zase stejné - protože nebude prostě splněno. 

A budeme je číst zase dokola. Neměli bychom s tím tedy něco opravdu udělat? A kde jinde, než u voleb? Naděje umírá poslední. Nadějí ale nejsou ty slibotechny z povolání. Uvědomme si to v den voleb. 

(převzato z Profilu)