Neexistují jednoduché recepty, ale nový zákon, u jehož zrodu jsem na financích byl, by měl přinést radikální změnu. Zpřísní se dozor nad poskytovateli nebankovních půjček, kteří budou muset splňovat náročné podmínky. Přestože se jedná o kvalitní právní úpravu, za kterou můžeme všichni ministerstvu financí poděkovat, jsem přesvědčen, že pro ochranu spotřebitele se dá udělat ještě více. Některá ustanovení předložené právní úpravy lze zpřísnit.

Hlavním cílem zákona je chránit spotřebitele před nekalými praktikami některých poskytovatelů úvěrů. Nově bude celý sektor dohlížen Českou národní bankou, která nahradí Českou obchodní inspekci. Zpřísní se vstup do odvětví, kdy cílovým řešením je, aby se z dosavadních více než 50 tisíc firem a zprostředkovatelů zredukoval trh na přehledný počet maximálně několika desítek firem. Ulehčí to výkon dohledu ze strany centrální banky a budou stanovena jasná pravidla, za jakých lze poskytovat úvěry.

Výrazně se rovněž omezí pokuty, které si smějí poskytovatelé úvěrů účtovat v případě, že spotřebitel nesplácí úvěr včas. Nově si bude moci poskytovatel účtovat smluvní pokutu jen 0,1 % denně a navíc celkem bude moci spotřebitel na smluvních pokutách zaplatit nejvýše 70% jistiny úvěru, maximálně však 200 tisíc korun. Na základě mých dlouhých diskusí s některými neziskovými organizacemi, jako je Člověk v tísni či Poradna při finanční tísni, je však omezení smluvních pokut 70 % jistiny příliš benevolentní a nechrání dostatečně spotřebitele před možným uvrhnutím do dluhové pasti. Jako vhodnější se jeví omezení zpřísnit maximální výši pokuty na 50 % jistiny, což mohu jenom doporučit. Čím vyšší smluvní pokuta, tím větší riziko, že se dlužník dostane do dluhové pasti, z níž se nemůže vymanit.

Podle nového zákona by poskytovatelé úvěru také měli mít povinnost posoudit před poskytnutím úvěru schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr. Jenže v zákoně není zakotvena povinnost získat si informace z registru dlužníků ohledně zadluženosti spotřebitele, a tak i současná verze zákona legislativně nezamezuje poskytování úvěrů předluženým spotřebitelům. Koncepčnějším řešení je uložit povinnost věřiteli, aby se před poskytnutím úvěru podíval do registru dlužníků, což znamená de facto přikázat poskytovatelům úvěrů členství v registrech. Samozřejmě je to ale otázka pro další diskusi, protože povinné registry jsou roztroušeny ve více zákonech, spíše proto bude vhodnější najít jednotnou úpravu registrů pro rozdílné segmenty trhu.

Dále zákon implementuje evropskou legislativu regulující poskytování hypoték, která nám dává poměrně širokou paletu možností, jak upravit předčasné splacení hypoték. Ministerstvo financí však zvolilo poměrně mírnou variantu, že spotřebitel bude mít možnost splatit jednou ročně jen 20 % jistiny hypotéky zdarma. Navíc by podle návrhu ministerstva měl mít spotřebitel možnost splatit zdarma celou hypotéku v těžkých životních situacích, jako je úmrtí, invalidita apod. V ostatních případech si za předčasné splacení hypotéky bude smět poskytovatel účtovat jen tzv. účelně vynaložené náklady, které s předčasným splacením hypotéky má. Takováto úprava sice omezí velmi vysoké, někdy až sankční, poplatky, které si zejména banky dnes za předčasné splacení hypotéky účtují, zásadní změnu hypotečního trhu ale nepřinese.

Je škoda, že jsme se při psaní legislativy neinspirovali úpravou předčasného splacení hypoték v sousedních zemích. Přitom se stačilo kouknout jen „za humna" – do Německa. Zde spotřebitel smí splatit hypotéku zdarma v případě prodeje nemovitosti. Myšlenka této regulace je usnadnit prodej nemovitosti v případě stěhování za prací a tím podpořit mobilitu pracovní síly. Nemůžeme se srovnávat s velikostí pracovního trhu v Německu, nicméně vzhledem k tomu, že u nás je mobilita pracovní síly objektivně nízká, každý podnět pro zefektivnění pracovního trhu je na místě. Zabilo by se tím více much jednou ranou. Jednak by se podpořilo stěhován lidí za prací a také by to dodalo impuls trhu nemovitostí a spotřebitelům by se zlevnilo splacení hypotéky.

Jak pozoruji předloženou právní úpravu, jsem názoru, že bude vhodné v další fázi legislativního procesu zákon modifikovat tak, aby ještě více chránil spotřebitele. Můj článek se snaží ukázat, jaké jsou další cesty, aby zákon sloužil k většímu prospěchu spotřebitele.