Bez dohody státu, univerzit a podnikatelské sféry se nepohneme

Podmínkou nutnou (nikoliv postačující) pro vzájemnou interakci mezi průmyslem a univerzitním prostředím, mezi firmami a univerzitami je otevřený a oboustranný soustavný dialog.

I přes určitou snahu obou stran není tento tradiční a dlouhodobý problém dosud uspokojivě a beze zbytku vyřešen. Proč tomu tak je?

 Důvodem je existence na první pohled odlišných cílů podniku (prodat své produkty) a cílů univerzity (vzdělávání, výzkum a vývoj, publikace, RIV body, výjimečně i patent, transfer technologií do praxe). Každá strana v této „hře“ má tedy jiné cíle. Univerzity chtějí získat hodnocení za kvalitní publikace (tzv. RIV body), za které konkrétní fakulta a konkrétní jedinec dostane finanční odměnu.

Firmy chtějí konkrétní výsledky (obvykle až aplikovaného, nikoliv základního) výzkumu. Firmu zajímá technologický postup, který umožní vytvořit výrobek, jež přinese firmě konkurenční výhodu, obvykle spojenou s vyšším profitem. Jednoduše řečeno, management firmy zajímá více výsledky aplikovaného výzkumu fakulty než teoretické publikace, presentované v renomovaných odborných časopisech.

Ale firmy a univerzity nemají jenom odlišné cíle. V řadě oblastí se také shodnou, neboť si mohou být navzájem i prospěšné a oboustrannou spoluprací mohou zvýšit svůj celospolečenský přínos a význam. Ale míra shody by měla být evidentně vyšší, chceme-li, aby naše republika byla v budoucnu mezinárodně konkurenceschopná.

K identifikaci shody a neshody v cílech, společných zájmech a prospěchu by měla přispívat nápaditá, prozíravě budovaná a důsledně i trpělivě využívaná marketingová strategie uplatňovaná navenek i mezi firemním i školským prostředím, na základě obecného zákaznického přístupu. 

Řečeno konkrétně, zejména by se zúčastněné strany (včetně státu) měly shodnout na patentové politice, na transferu technologií z univerzit do praxe, na tvorbě a podpoře spin off firem, start up firem a na podpoře inkubátorů, kterých mimochodem v oblasti Brna vzniklo velké množství a řada z nich je metodicky řízena pracovníky VUT. K rozvoji univerzit by nepochybně přispělo, pokud by bylo stimulováno podnikatelské chování a inovace nejenom univerzity, ale také jednotlivých ústavů (viz např. technické britské univerzity, jako je např. JMU Liverpool), pokud by existovala možnost zakládat univerzitních veřejných vědeckých institucí (tzv. v.v.i.), pokud bude výrazně podporováno zakládání univerzitních spin off firem, pokud dojde k vyššímu využití podnikových stipendií pro nadané studenty nebo pokud bude např. využita možnost integrace talentovaných podnikatelů do výukových programů univerzit.

Tato těsná spolupráce podniku a školy v oblasti aplikovaného výzkumu vede ke vzniku nebo alespoň k zárodkům inovační a podnikatelské univerzity. Již název „podnikatelská univerzita“ (Entrepreneurial University) vyjadřuje její duální poslání, které v budoucí společnosti (popisované někdy výrazem Průmysl 4.0, Digitální společnost, atp.) bude nutné.  Bude to jednak univerzita podnikatelů a univerzita vzdělávající a vychovávající podnikatele. Na podnikatelské univerzitě budeme preferovat praktické znalosti, rozvoj osobních dovedností před tupým biflováním informací a dat, budeme podporovat dialog přednášejících s posluchači, založený na vzájemné důvěře a samozřejmě budeme preferovat výchovu k etice a etiku samou. Tento proces by měl přinést vyšší kvalitu celé školy a také kvalitu absolventů. Vztah mezi univerzitami, zejména technickými, a firmami zcela jistě ovlivňuje stupeň konkurenceschopnosti republiky. Odlišné cíle firem a univerzit přinášejí určité diskrepance v tomto vztahu. Ale problémů je více. Na strategické úrovni je to zejména chybějící:

a)        ucelená národní politika ve vzdělávání, stanovující priority, postihující trendy rozvoje společnosti a strategie vzdělávání;

b)        národní politika v oblasti vědy, výzkumu, která by obsahovala preferované směry, a s nimi související politiky, např. inovační politika;

c)        podpora institucionální spolupráce zejména mezi školami a praxí, konkretizace podmínek této spolupráce a další aspekty spolupráce;

d)        zavedení kontraktového financování do vztahu „společnost – univerzita“, kde by část získaných univerzitních finančních prostředků byla vázána na splnění celospolečenských požadavků praxe;

e)        společenské uznání role učitele, a to nejen univerzitního; současné problémy univerzit nemají jádro jen v nedostatku financí, ale v celkovém postavení škol a jejich učitelů ve společnosti,

f)         odstranění inbreedingu na univerzitách, např. před vstupem do doktorských studií by měl mít doktorand alespoň tři roky praxe mimo mateřskou univerzitu; doktorand by měl také absolvovat doplňující pedagogické studium, protože výborný expert ještě nemusí být dobrý učitel, pokud k tomu není vzdělán.

g)        profesionalizace řízení univerzit (srovnejme úroveň řízení univerzity v USA nebo britské univerzity s úrovní řízení českých univerzit, resp. fakult); K dobrému řízení univerzit by nepochybně přispěla manažerská studia akademických funkcionářů nebo řízení přímo profesionálními manažery, případně kombinace obou možností. Takto jsou univerzity řízeny např. v Izraeli, ve Velké Británii. Rovněž by velmi pomohla standardizace procesů -  na britských nebo amerických univerzitách každý ví, kdo nese zodpovědnost za konkrétní univerzitní proces nebo za konkrétní aktivitu. Taková byrokracie umožňuje oddělení akademického světa od byrokratického, učitel „pouze“ soustředěně učí a event. zkoumá. Český vysokoškolský učitel dělá všechnu administraci a vlastní pedagogika a výzkum jsou okrajovou záležitostí, určitým „hobby“.

Pokud uvedené problémy na úrovni univerzit odstraníme, pak máme reálnou šanci dostat se mezi první stovku nejlepších světových univerzit a výrazně pozitivně pomoci v procesu konkurenceschopnosti České republiky v mezinárodním měřítku.