Rodičovské výzvy. Momenty určitých zlomů, kdy se snažíme předat něco důležitého, sami jsme ale v obrovské nejistotě, zda to děláme správně, citlivě, zda jsme zvolili správný čas. Včera jsem vyprávěl své devítileté dceři o holocaustu. Hodně čte. Moc mě to těší, k řadě informací se tak dostává sama, bez našeho doprovodu. Doma má komiksovou formu Deníku Anne Frank. Ale předtím, než se jí bez varování dostane do ruky, chtěl jsem, aby věděla. Tušila. O šíleném zlu, které je jen člověk schopen učinit člověku. Poslouchala, ptala se chytře. A mě to zvláštním způsobem bolelo. Jako bych z ní sejmul část nevinnosti dětství, které už bude jen a jen méně. Chvíle, kdy si dítě začne uvědomovat, co se nachází za hranicemi šťastného dětství a ochranitelské rodiny, za zdmi školy s laskavou učitelkou. I když je to těžké, i tohle je rodičovský úkol. Budit v dětech zájem o svět a cit pro hodnoty. Pohled na život, kterým uvidí celé spektrum barev, ale zároveň si zachovají smysl pro to, že černá je černá, a bílá může zůstat bílou. A vlastně mi to v jedné věci i pomohlo. Ostatní rodiče léčí, učí, vaří, řídí kamión, vlastní restauraci… Mluvit o mé práci je pro dceru těžké. Děti tomu nerozumí, vidí jen to, že se Agátčin táta zase s někým hádal v televizi. A včera mě napadla přeci jenom jedna funkční zkratka: „Celou tu divnou práci, Agátko, dělám proto, aby tady nevládli takoví zlí lidé. Kteří budou druhé zavírat, někdy i zabíjet, ničit jim životy a štěstí.“ Uvědomuju si samozřejmě, že je to značně kýčovitý výrok. Ale neměl by to být nakonec právě ten základní motiv, proč dělat politiku? Aby se lidem žilo svobodně a jednoduše dobře?

Podobné myšlenky mi běžely hlavou i při pátečním posledním rozloučení s Lubošem Dobrovským. V jeho životním příběhu je 20. století. Otce, Ludvíka Hammerschlaga, židovského obchodníka (stejně jako dalších 26 příbuzných), připravila o život zrůdná nacistická ideologie v období holocaustu. Luboš (náš kolínský rodák) věřil nadšení šedesátých let, aby spolu s celým národem sledoval, jak naději ničí sovětské tanky. Rezignoval na svoji kariéru, ovšem nikoliv na aktivní život. Neschoval se v šedé zóně, ale s komunistickým zlem bojoval. Podepsal Chartu, chodil na výslechy, myl okna, pracoval v kotelně. A pak, po kouzelném Listopadu, byl skvělým ministrem obrany, který odsud vyhnal po více než 20 letech ty tanky, co braly naději. Jako kancléř prezidenta doprovázel několik let Václava Havla na jeho životní i politické cestě. A byl i velmi statečným a neshrbeným českým velvyslancem v Rusku. V Kolíně jsme mu předali v roce 2017 Cenu města. Jako starosta jsem ho musel dvě hodiny přesvědčovat o tom, že si ji opravdu zaslouží. Nakonec ji převzal. Na rozdíl od ceny, kterou mu měl předávat „inženýr Babiš“, jak ho Luboš Dobrovský nazýval… „Neumím si představit, že bych měl toto pro mě vzácné ocenění převzít z ruky člověka, jehož si nevážím, tedy z vaší ruky. Z ruky člověka nemužného, který odmítá respektovat soudní rozsudek, jímž je potvrzeno jeho udavačství z doby, kdy byli moji přátelé vězněni režimem, jemuž jste sloužil…“ Luboš Dobrovský nerelativizoval, neuhýbal, hodnotil otevřeně, přesně, krásným pichlavým vtipným jazykem. Děkuji osudu, že jsem ho poznal, a měl tu čest být mu v poslední etapě jeho života nablízku. Lidé jako je on, s jasnými hodnotami a názorem, v dnešní politice moc chybí…

A chybí nám také vize. Naděje vázaná na konkrétní plán. Pohled za horizont, který nám udělá radost, a ukáže nám Českou republiku jako příjemnou, přátelskou, bohatou a spravedlivou zemi. Na minulém předsednictvu STAN jsem 5 hodin obhajoval svoji vlastní předsednickou vizi. Jak vyrůst, rozumně se spojit a dokázat, že tu inženýr Babiš není na věky. A také jak překonat příkopy, které v naší společnosti jsou. Generační, sociální, regionální. Představil jsem základ záchranného plánu pro regiony, který pomůže. A kolegové tu naši vizi, kterou budeme chtít předat lidem v téhle zemi, přijali za svou. V příštím psaní, které, slibuji, přijde brzy, Vám podrobně vysvětlím, co lidem a regionům nabízíme. Rozhodně to nejsou koblihy. Ale naděje. Naděje na to, že v téhle zemi otočíme list. A chci být u toho a dokázat Vám, že vládnout se dá lépe.

Váš Vít Rakušan