O české byrokracii se vyprávějí legendy. Téměř každý, kdo stavěl dům, kolaudoval provozovnu nebo zkusil akreditovat program či podat větší dotační žádost, má svou svatozář. S trochou nadsázky, úřední šiml je naším národním kulturním dědictvím a podléhá, zdá se mi, obdobně důkladné "památkové" ochraně.

Proč tenhle ironický povzdech? Za Piráty ministr pro legislativu připravuje už druhý antibyrokratický balíček, škrtli jsme už povinné pracovně-lékařské prohlídky v průběhu nenáročných zaměstnání, a jedeme dál. Jde to ale zoufale pomalu a týká se to snad všeho.

Nyní například řeším dostupnost míst v mateřských školách a fungování dětských skupin, a vidím, že přehnaný důraz na určité formální předpisy rozvoj těchto zařízení nebo možností hlídání dětí doslova dusí.

Například nutný počet záchodků a umyvadel podle “Vyhlášky o hygienických požadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých” (Vyhláška č. 410/2005 Sb.) je v porovnání třeba s Německem nebývale přísný. Vysoké vstupní investice kvůli velkým požadavkům, samozřejmě všechno prodražují, ale pak je u nás leckdy nižší počet pečujícího personálu. Ten vede k tomu, že i docela velké skupiny dětí má ve výsledku na starosti jeden člověk. Raději bych opak. Menší počet dětí ve skupině, více pečujícího personálu, jako v Německu. Více času a možností na rozvoj dětí, méně těch drahých záchodků a umyvadel. Pak může vznikat víc zařízení pro péči o děti a řešit budeme opravdu tu kvalitu, to, co děti potřebují, ne předpis.