Ve včerejších (24.4.) Událostech, komentářích na ČT se nad tématem 1. kola prezidentských voleb ve Francii střetli europoslanci Kateřina Konečná (KSČM), Petr Mach (Svobodní), Pavel Svoboda (KDU-ČSL) a Pavel Telička zvolený za hnutí ANO.

Bylo poučné sledovat zejména duo Telička-Svoboda, kteří nezaváhali a nenechali na Marine Le Pen nit suchou. Děsí je asi totiž, že by je v případě svého vítězství mohla připravit o tučné prebendy, statisícové platy a další požitky, které tito „zástupci České republiky“ v Bruselu pobírají. Možná, že Marine Le Pen opravdu mnoho pro Francii neprosadila (jak v pořadu zaznělo) a nebyla proto z nejvýkonnějších zástupců Francie v Bruselu. Co tam ale ve prospěch ČR prosadili tito pánové? Řekl bych že také nic. Snad kromě toho, že jsme při vstupu do Unie přistoupili, na rozdíl od našich sousedů, na žebrácké a diskriminační podmínky.

Nejsem žádným fanatickým obdivovatelem Marine Le Pen. Na to jsou u nás jiní. Nejsem ani zastáncem jejího názoru, že je třeba Evropskou unii rozbít. Jsem naopak přesvědčený, že Unie je pro malou zemi jako je Česká republika velmi prospěšná. Jsem ale také přesvědčen, že se Unie musí totálně změnit. Místo diktátu svým členům jim musí naslouchat a plnit jejich vůli. Místo nesmyslného určování, jak se má jmenovat ten který potravinářský výrobek, se musí soustředit například na společnou obranu schengenského prostoru a na společnou zahraniční politiku. A musí vyhnat z Bruselu 90% takovýchto darmošlapů, které tam dnes my všichni, občané Evropské unie, živíme.

Ať již Marine Le Pen uspěje i ve druhém kole prezidentských voleb nebo ne, je zřejmé, že se Francie i Evropa změní. Kandidáti dosavadních vládců Francie, pravicových Republikánů i salonně levicových  Sociálních demokratů, totiž zcela pohořeli. Místo nich se do druhého kola dostali představitelka extrémní Národní fronty Marine Le Pen a poněkud nečitelný (nezávislý kandidát a donedávna člen Hollandovy levicové vlády)Emmanuel Marcon. Výsledky vyjadřují především znechucení francouzských voličů z fungování dosavadního vládního establishmentu, strach z budoucnosti  a současně očekávání zásadních změn. Jak ve francouzské politice, tak v celé Evropě.