Vážení přátelé, z Billa na Nováka změním si svý jméno a až tu malou zemi celou rozkradem, tak se vrátím ve svý rodný Colorado, o tý zlatý žíle řeknu doma všem. Tenhle song bychom si měli pouštět na plné pecky doma, v dílnách, skladech i kancelářích. Měl by se linout z aut, která se pomalu sunou v kolonách po pražském nábřeží, ať to hezky slyší z oken Úřadu vlády, ministerstva financí i ministerstva průmyslu a obchodu.

Je to song, který vznikl pět let po Sametové revoluci. Celý národ tehdy jen bezmocně sledoval, jak mizí banky, rafinérie, hutě a cementárny z českých rukou do zahraničí a jak se lukrativních i strategických podniků zmocňují zájmové skupiny z Rakouska, Německa, Francie, Holandska, dokonce i Polska a Maďarska. Většině z nás došlo, co tehdy ODS s ČSSD způsobily, až po letech. Zmizela ekonomická základna v hodnotě 2000 miliard korun.

„Musím si pohnout, dokavaď tam rozdávaj,“ končí druhá sloka. Po nechtěné pauze osmi let, kdy vládlo ANO, se znovu vrátila k moci ODS a přišla rychlá inventura, co ještě se dá z naší země urvat. Z devadesátých let toho moc nezbylo. Jen jedna věc zůstala. Ta úplně nejcennější.

Je to lidská práce. Kde je poctivá práce, tam jsou i nějaké peníze. Za naší vlády lidem na spořicích účtech a městům a krajům v kasách přibylo rekordní množství peněz. Neříkám, že moc. Za to, jak my Češi makáme, dostáváme ve srovnání s Němci opravdu málo. Ale když se sečtou všechny ty částky na účtech rodin a firem, je to slušná suma. Ovoce naší práce. Poslední zlatá žíla, kterou my Češi máme.