Přesto, že Česká republika je premiantem zemí Evropské unie v nízkém počtu nezaměstnaných či v hospodářském růstu, začínají se objevovat limity dalšího rozvoje. Ukazuje se totiž chybná hospodářská politika z devadesátých let, která ale stále přetrvává, že naše konkurenceschopnost je založena na nízkých mzdách a že naše země je více subdodavatelem, než koncovým výrobcem.

Tím se ztrácí přidaná hodnota z prodeje koncovému zákazníku a s tím spojené zisky z dodávek náhradních dílů, servisu, školení i budoucích inovací těchto výrobků. Proto je také značný rozdíl v produktivitě práce mezi Německem, Rakouskem a ČR, kdy naše produktivita práce zaostává jednou třetinou.

Je nutno si uvědomit, že každá ekonomika začíná v regionu a výhodu mají ty regiony, kde existují inovativní firmy vyrábějící produkty s vysokou přidanou hodnotou, kde pracují zaměstnanci s vysokými platy a kde pak existují služby, které si tito zaměstnanci mohou dovolit. Řada ekonomů již dnes volá po přechodu z dnešní globální ekonomiky na ty lokální, které budou tvořit moderní soběstačné systémy, kde se bude obchodovat nejen s výrobky či celými produkčními komplexy, ale hlavně se znalostmi. Digitalizace, informatika a uspokojování zákazníků přímo v místě bude budoucí trend nové společnosti. A na to by měla být připravena i Česká republika.

Předně, přes šedesát procent našeho exportu patří zahraničním firmám, a proto nejsme napojeni na svět inovací, ale jsme dodavateli výrobní služby. A také je skutečností, že vlastník firmy dostává celou přidanou hodnotu a zaměstnanec, jako námezdní síla, dostává pouze nasmlouvanou mzdu. Takže kromě zdanění příjmu fyzických a právnických osob se odvádí sociální a zdravotní pojištění, proto by bylo chybou, uvažovat o jejím snižování. To pak by do zahraničí odcházely ještě větší zisky než dnes. To, co je potřebné, je podporovat malé a střední podniky, které navrhují , vyrábějí  a prodávají své produkty s vysokou přidanou hodnotou, je třeba podpořit provázanost výzkumných, vývojových a inovačních kapacit s těmito firmami a propojit systém vzdělávání s praxí. A pokusit se vhodnou daňovou politikou ovlivnit firmy se zahraničními vlastníky, aby zde reinvestovali své zisky k posílení konkurenceschopnosti výrobků a produktů. Cestou je i spolupráce českých výrobců se zahraničními firmami, které zde mohou investovat do našich podniků a z jejich zisků by se investice vracely.

Zkráceně řečeno, česká cesta privatizace byla založena na prodeji kapitálu, který produkoval či byl schopen produkovat nové hodnoty, zatímco získané peníze z této privatizace neprodukují nic nebo téměř nic. Proto i dotační politika státu by měla být efektivnější a účelnější. A zejména by stát měl kontrolovat, jaká vznikla přidaná hodnota z těchto dotací a jaký vliv to má na zvýšení konkurenceschopnosti či zaměstnanosti. Je chvályhodné, že byly z evropských peněz vybudovány vývojové základny, problémem je jejich udržitelnost a efektivita. Z tohoto pohledu je nutné úzké propojení vysokých škol s podnikatelskou sférou, je třeba lépe pečovat o různé vynálezy, know how, patenty a další produkty české vědy a techniky a efektivněji vynakládat veřejné finance k zhodnocení vynaložených peněz a úsilí našich mozků a rukou. A také je daleko výhodnější, když volné finanční zdroje jdou namísto nákupu nemovitostí či akcií do nových investic a k posílení vědy a inovací.