Je pravdou, že USA přispívají 72% na výdaje Severoatlantické aliance a že na svoji obranu vydávají 3,58% HDP (což představuje 610 miliard USD). A že pouze Řecko, Velká Británie a Estonsko v současné době dodržují stanovené 2% HDP. Takže tlak současného amerického prezidenta na zvýšení vojenských výdajů je nejen logický, ale i potřebný s ohledem na stav jednotlivých armád. A že trpělivost Donalda Trumpa má své meze ukázala i jeho, pro mnohé, nepochopitelná reakce, kdy dokonce pohrozil, že v otázce obrany mohou USA jít svojí vlastní cestou.

Na straně druhé je zde závazek členských zemí NATO, navyšovat postupně armádní výdaje tak, aby 2% HDP bylo dosaženo nejpozději v roce 2024. V tomto souhlasím s vyjádřením českého premiéra i ministra zahraničních věcí, že nelze skokově navýšit výdaje na obranu. Stačí se podívat na čerpání kapitoly 307, kdy se každoročně nevyčerpá kolem čtyř miliard korun a letos tato částka bude vyšší, podle mého odhadu, přes pět miliard Kč. Zároveň je třeba odmítnout vějičku amerického prezidenta, který hrozí nutností budoucího zvyšování armádních výdajů ke 4% HDP. A to nejen proto, že prezident USA neváhá přitom bez uzardění doporučit svým evropským partnerům nákup americké vojenské techniky, což pouze ukazuje na provázanost politiky s ekonomikou a s byznysem.

Přesto jsem přesvědčen, že varování Donalda Trumpa přichází za pět minut dvanáct. K mému přesvědčení mne vedou zejména dva základní důvody. Tím prvním je skutečný stav řady evropských aliančních armád a opravdu nemusíme chodit daleko, ale stačí se podívat na armádu naši. Aliance, ale zejména obranyschopnost České republiky, vyžadují schopnosti Armády ČR, které jsme povinováni budovat na základě článku 3 Washingtonské smlouvy. Prioritním úsilím by mělo být budovat takovéto vojenské schopnosti, které reagují na současné, ale i budoucí bezpečnostní hrozby. A k tomuto by měly směřovat požadované 20% investice i postupné zvyšování počtu profesionálních vojáků či aktivních záloh.

Druhým důvodem je společná bezpečnostní a obranná politika EU, v současné době reprezentovaná PESCO (Permanent Structural Cooperation). Řada politiků se totiž obává dvoukolejnosti evropské obrany, například pokud se hovoří o budování společné evropské armády či před nedávnem dohodnutou spolupráci v rámci Evropské intervenční iniciativy, rozšiřující PESCO i mimo země EU. Zde je třeba si vyjasnit zásady evropské obranné spolupráce tak, aby nebylo nutno zdvojovat vojenské schopnosti a zejména výdaje na obranu. Podle mého názoru je třeba vzít za základ vojenské schopnosti zemí, které jsou zároveň členy NATO i EU a k tomu stanovit podmínky a rozsah spolupráce s ostatními zeměmi.

Americký tlak na evropské partnery by měl konečně napomoci rozhoupat skutečnou obrannou spolupráci a posílit spoluodpovědnost jednotlivých zemí za společnou obranu. Nedělám si iluze, že bude docházet ke snaze zvýhodnit domácí výrobce či zvýšit vliv jednotlivých států. Přesto je nutno aktivně reagovat a nabídnout své vojenské schopnosti v rámci posílení evropské obrany. Podstatné ovšem je, abychom zvyšovali své vojenské schopnosti k obraně našeho teritoria, a to právě na základě již zmíněného článku 3. Nastal čas, abychom přes řadu politických deklarací konečně přistoupili k činům a veškeré akvizice hodnotili podle posilování vojenských schopností naší armády. A za velmi důležité považuji uchování transatlantického spojenectví a vzájemné spolupráce v rámci Washingtonské smlouvy.