Přesto si troufám tvrdit, že způsob, jakým se podařilo kultivovaně zmobilizovat občany nespokojené s přístupem Národního památkového ústavu (NPÚ) a vzedmutí občanské aktivity už teď stojí za zmínku v tom nejlepším slova smyslu.

Tento komentář nemíní polemizovat o ceně vstupného, ale chce poukázat na to, jak může, podle mého názoru, vypadat dobře fungující občanská aktivita, kdy proti sobě nestojí anonymní lidé a instituce, ale kdy se k neorganizovaným konkrétním občanům podepsaným pod peticí připojili členové kroměřížského klubu UNESCO, a také lidé aktivní v místní politice jako zastupitelé, tedy volení zástupci občanů. Legitimnější spektrum si lze stěží představit. Svůj otevřený dopis jsem poslala k projednání Radě města shodou okolností ve stejný den, kdy byla zveřejněna občanská petice. Nejde přitom o to, kdo byl autorem čeho, kdo udělal co dříve či později. Hlavní je, že všichni táhnou za jeden provaz.

Míč je teď na straně státní instituce - Národního památkového ústavu. Bylo by na škodu budoucím vztahům, kdyby tuto společnou občanskou aktivitu odpovědní úředníci NPÚ vnímali zhrzeně jako nevděk místních lidí vůči svému záslužnému snažení. Neměli by však hledat chybu v marketingové či komunikační projektové strategii, ale spíše se snažit hlasům místních lidí skutečně porozumět a upřímně se nad tímto občanským vzdorem a vlastním poněkud povýšeným přístupem zamyslet. Nejde totiž pouze o vstupné.

Bylo by velkou chybou, kdyby výsledkem projektu Národního centra zahradní kultury bylo jakési odcizení a uzavření kroměřížských památek do vlastní výlučnosti a zformalizování vztahů, které se ale v Kroměříži po léta vyznačovaly spíše neformálností a sousedskou, maloměstskou pospolitostí. To byla a je nedoceněná a ze strany vedení kroměřížského NPÚ podle mne nepochopená přednost, kterou nelze nahradit aktivitami agenturního typu v zájmu naplnění požadovaných indikátorů projektu. Památky UNESCO nelze izolovat od života ve městě. To je poselství lidí podepsaných pod peticí.

Mám opravdu velkou radost, že se lidé v Kroměříži ozvali, že vnímají unikátní památky UNESCO jako součást svého města, ne jako turistický skanzen, a že chtějí mluvit do toho, jaká bude nadále jejich role v každodenním životě města a jeho občanů. Díky všem, kterým to není jedno. Už to považuji za malé vítězství.