Cílem této normy je prý eliminovat riziko teroristických činů a kriminality, páchané legálními zbraněmi v Evropě. Těžko říct, z čeho autoři této směrnice ve svých úvahách vycházejí, když se domnívají, že teroristé a kriminální živly ke svým zločinům a vraždám potřebují a využívají legálně držené zbraně – zvláště, když všechny statistiky hovoří v přímém rozporu s touto úvahou. Nicméně jisté je to, že norma se namísto těchto struktur dotkne jen v České republice statisíců slušných, zákona dbajících a zkušených držitelů zbrojního průkazu, kteří se ničím neprovinili a stanou se tak obětí europacifistické hysterie.

Ačkoliv by snad mírně pozitivní mohl být fakt, že se v průběhu uplynulých měsíců podařilo z textu směrnice vypustit ta nejzrůdnější ustanovení, která by znamenala například likvidaci sbírek historických zbraní nebo regulaci prostých vzduchovek a replik zbraní, radovat se nelze. I v aktuální podobě novely totiž bude v případě jejího schválení důsledkem odzbrojení nespočtu legálních střelců a zákaz zbraní či zbraňových komponentů, které rozhodně nemají na zvyšující se riziko terorismu žádný vliv.

Je zcela absurdní, že se Komise a evropské mainstreamové elity právě v současnosti zabývají takovými malichernostmi, jako je například počet nábojů v zásobníku, namísto důsledné ochrany vnějších hranic před nelegálními migranty či rozkrývání teroristických a zločineckých struktur, které si zbraně opatří kdykoliv budou potřebovat, a to bez ohledu na to, jak přísná regulace legálních zbraní je a bude.

Odzbrojení legálních střelců (z nichž mnozí budou muset své zbraně odevzdat a budou čelit riziku postihu či ztráty zbrojního průkazu i za prostý fakt, že se nezbaví zásobníku, který bude nově zakázán, byť samotný zásobník je zcela neškodný) má mnoho problematických a negativních aspektů a důsledků. Předně skutečně neexistuje jediný důvod, proč by mělo k tak striktnímu kroku dojít. Trestných činů, spáchaných legálně drženou zbraní, je méně než jedno procento ročně. Možná dokonce méně než půl procenta. Naopak teroristické činy se dějí v zásadě se zbraněmi, získanými nelegálně a jak jsme mohli vidět v případě těch nejčerstvějších, k jejich spáchání může dojít prakticky beze zbraně, za použití auta či náklaďáku. Bude tedy Evropská komise napříště omezovat majitele automobilů a řidiče, aby nás ještě více tzv. „ochránila“?

Zcela postrádá smysl měnit stávající právní úpravu držby zbraní a manipulace s nimi, která je zvláště v případě České republiky plně funkční, ba dokonce příkladná. Ačkoliv mnoho legislativních předpisů, platných v naší zemi, lze označit za děravé, nesmyslné, nadbytečné nebo zkrátka vadné, v případě zákona o zbraních a střelivu to jednoznačně neplatí a shoduje se na tom řada odborníků. Opět se ukazuje, že v Bruselu zkrátka nemají patent na rozum a že tedy nelze jen slepě poslouchat tamní byrokraty, kteří žijí odcizeni běžnému životu a zdaleka nejsou schopni dohlédnout do jednotlivých členských zemí, aby reflektovali jejich specifika.

Je-li opravdovým cílem směrnice eliminace „nebezpečných zbraní“, eliminace s nimi spojených rizik, zabránění jejich zneužití a jakési zjednání autority Evropské unie, potažmo jednotlivých členských států, pak lze očekávat, že její schválení a implementace bude mít dopady přesně opačné, a to jako v případě jakékoliv jiné nepřiměřeně tvrdé restrikce s plošnými účinky. Je zřejmé, že pokud se lidé cítí neoprávněně utlačováni a omezováni na svých právech, mají tendenci se vzepřít. Lze tedy předpokládat, že mnozí z legálních střelců své zbraně odmítnou odevzdat a tyto zbraně tak přejdou do ilegality, z čehož bude profitovat pouze nelegální trh a státy naopak nad těmito zbraněmi ztratí ještě více kontroly. To je potenciálně velmi závažná hrozba, ze které naopak mohou těžit právě teroristé a zločinci, před kterými nás má směrnice chránit. Dále se lze oprávněně domnívat, že legální držitelé zbraní již nebudou mít mnoho důvodů k tomu, aby vůči evropským strukturám zachovávali byť poslední zbytky respektu a důvěry, a Unie tak ztratí ještě více na legitimitě, z níž jí již v současné době mnoho nezbývá, podíváme-li se například na účast veřejnosti u evropských voleb nebo na výsledky výzkumů veřejného mínění, týkající se důvěry v evropské instituce.

Z uvedených důvodů je odzbrojení lidí de facto bezpečnostním rizikem. Tím se stává ale zároveň také proto, že Evropská komise a nyní již vlastně také Evropský parlament (přestože zatím nedošlo k hlasování na plénu, ale lze tušit výsledek) tvrdým odzbrojením společnosti staví občany EU ve vztahu k teroristům a vrahům do ještě nevýhodnější pozice, než ve které nyní jsou. Ať chceme, nebo nechceme, legálně ozbrojený, zkušený a pohotový střelec může efektivně zabránit teroristovi v tom, aby útok spáchal nebo aby jeho obětí bylo ještě více. Ať chceme, nebo nechceme, zbraně ve společnosti, jsou-li drženy v souladu s danými pravidly a je-li s nimi zacházeno opatrně, jsou plusem pro všeobecnou bezpečnost. Jsou země, jako například Izrael, které si to dostatečně uvědomují a které se o tom dnes a denně přesvědčují. Ty by nám měly být v dnešní době příkladem. Namísto toho nás však Evropská komise vydává napospas radikálům a šílencům všeho druhu a činí nás zcela bezbrannými.

Návrh nové evropské směrnice o zbraních je jednou z největších obskurností, která v bruselských byrokratických kruzích v posledních letech vznikla. Postrádá jakýkoliv smysl a ačkoliv se vydává za naši bezpečnost posilující, je naopak velmi nebezpečný, a to nejen pro naši svobodu, ale také pro naše životy a zdraví. V žádném případě není novým prvkem ochrany před terorismem, a pokud se tímto cílem jeho autoři zaštiťují, pak se jedná o velkou lež. Jsem přesvědčen, že tento návrh by měl být tím případem, kdy se naše politická reprezentace konečně postaví na odpor a řekne rázně dost! Dost nesmyslným bruselským návrhům, plíživému okrajování svobod a přibližování se k totalitě. Pokud bychom to totiž neudělali, pak by se jednalo o naprosté selhání a ztrátu oprávnění k tomu nadále vykonávat veřejné funkce, do kterých nám lidé dali svou důvěru. Jednoznačně je třeba tuto směrnici odmítnout, a to i za cenu sankcí, které nám mohou hrozit. To musí být krok A. Krokem B pak musí být úsilí o takovou změnu pravidel fungování Evropské unie, která nás vyváže z povinnosti přijímat další podobné a na hlavu postavené normy, které jdou přímo proti zájmu našich občanů a které jsou škodlivé. Do budoucna totiž není možné, aby naše země byla v područí evropských politiků a úředníků, kteří se dočista pomátli a kteří již dávno zapomněli na to, kdo je do jejich úřadů dostal.

Převzato z profilu.