Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, milé kolegyně, vážení kolegové,

přinesl jsem si toho tady hodně, ale to jen proto, že ten zákon je tlustý. Já nebudu mluvit příliš dlouho. Naopak, baví mě vždy ty otázky, jestli v Senátu budeme obstruovat, protože všichni víme, že to by vedlo naopak k prošlé lhůtě a ke schválení zákona.

Na úvod řeknu, že jsem velmi rád, že nebyl podán návrh nezabývat se tímto zákonem, protože já už jsem tady dlouho a v roce 2008-2009 tzv. Topolánkův batoh jsme tady tehdy projednávali a tehdy prošel návrh zákonem se nezabývat a mohli vystoupit jen funkcionáři Senátu.

Myslím si, že napříč politickým spektrem je shoda, že je třeba šetřit, že je třeba se snažit díru v rozpočtu nějakým způsobem zacelit.

A tento zákon jistým způsobem tímto směrem jde. To není možné zpochybnit. Když se sahá na příjmy, když se naopak omezují výdaje, tak je poměrně jasné, že jsou skupiny, které, když jsou tím zasaženy, tak jsou proti tomu. Na druhé straně si myslím, že způsob projednávání, ta komplikovanost, to, co všechno zákon obsahuje, to, jak byl v Poslanecké sněmovně měněn, tak si myslím, že je jistým způsobem promarněná šance na to, najít nějakou širší shodu. A asi jste všichni dostávali v posledním měsíci různé e-maily a dopisy od tolika různých sdružení, svazů, odborů a dalších a dalších institucí, soudců, že je až s podivem, jak se podařilo sjednotit vládu proti tomuto návrhu.

Dovolte mi, abych na úvod ještě trošičku zabrousil do minulosti. Myslím si, že když se u vlády svého času střídala levice a pravice, tehdy to byla ČSSD a ODS, vždy doplněna o nějaké jiné strany, tak svět byl takový trošku jednoznačnější. A mělo to něco do sebe. A když se vedly diskuse o tom, jestli je schodek vyrovnaný nebo jestli mít nějaké zadlužení, nějaký deficit, tak se tehdy hovořilo vždy o jednotkách ba skoro bych řekl nižších desítkách miliard korun. S výjimkou roku 2008, 2009, kdy skutečně přišla krize. Tehdy byl ministrem financí ministr Kalousek. To byl ten Topolánkův batoh, který pak řešil tu záležitost. A tam byl dluh enormně vysoký. Ale to se pak zase neopakovalo.

Já nevím, jestli to je vynálezem internetu, Facebooku a sociálních sítí obecně, že od jisté doby se už nehledí na výši deficitu, ale jen na to, kdo se komu ukáže v lepším světle a co komu kdo přinese. A to pak ten deficit zvyšuje. Častujeme se navzájem, kdo deficit způsobil a kdo ho řeší. A já si myslím, že je třeba, aby tady férově zaznělo, že na tom, v jaké výši je od covidu, tak se podílely, myslím si, napříč spektrem všechny politické strany. A byl bych rád, kdybychom si to tady přiznali, protože když tady přišlo od tehdejší vlády nějaké opatření proticovidové kompenzace ať už firmám, občanům nebo jakýmkoli skupinám, tak tady byly dokonce pozměňovací návrhy, jak to ještě zvýšit. A myslím si, že na tom, že se valorizovaly důchody, se podílely také všechny strany. Nepamatuji se, že by někdo proti tomu protestoval. Že se zvyšovaly platy učitelům a dalším skupinám, tak na tom jsme se tady shodli také naprosto všichni. Takže pokud by byla shoda, že všichni jsme vinni tím, jaké máme deficity, tak to by byl první úspěch, kterého by se podařilo asi docílit.

Já ještě zmíním, že pan ministr tady vlastně řekl, že jedním z důvodů deficitu jsou protiinflační dluhopisy. To se mi nelíbí, přiznám se, protože ti, kteří si je koupili, nejsou viníci toho, co se stalo. A my naopak dnes jedním z opatření týkajících se benefitů nutíme lidi do toho, aby měli důchodové pojištění, které je v posledních letech připravilo o 20 % na inflaci. A my je ještě chceme motivovat, aby se do toho zrovna hlásili. A nemyslím si, že je to v tuto chvíli nejefektivnější nástroj.