Před 19 lety jsme se po náročném přístupovém procesu stali součástí EU. Vedle reálného vstupu do tohoto společenství se všemi výhodami i náklady to byl pro nás i psychologicky důležitý moment potvrzující, že jsme zvládli transformaci a změny po roce 1980 a znovu patříme mezi vyspělé, demokratické, evropské státy.

K členství v EU dnes pro ČR neexistuje smysluplná, reálná alternativa. Přesto by bylo špatně, pokud bychom vše z EU přijímali nekriticky jako automatické “dobro”, což se u některých politiků děje.
EU je politický, lidský a tedy z podstaty nedokonalý projekt, který musíme mít ambici spoluvytvářet k obrazu svému. Tak k tomu přistupují i její zakládající státy, které chápou EU jako hřiště, kde se snaží prosadit a uhájit své národní zájmy. Tak k tomu musíme přistupovat i my.

EU je silný politický i ekonomický celek. Přesto forma integrace, snaha o čím dál větší centralizaci a unifikaci vede k tomu, že je dnes EU přeregulovaná a přebyrokratizovaná. Proto ekonomicky roste v průměru pomaleji než ostatní ekonomická centra, má nižší produktivitu práce a největší a nejdynamičtější firmy dnes pocházejí z Asie či USA.

Rovněž přehnala rychlost přijímání nejrůznějších zelených regulací a kvůli tomu soukromý sektor dál ztrácí svoji konkurenceschopnost oproti zbytku světa, který postupuje v tomto tématu mnohem pomaleji.

To je pro ČR výzva. Už jsme v EU natolik dlouhou dobu, že máme mít ambici podobu EU spoluvytvářet a nebát se u toho hájit naše národní zájmy. Jako menší země oproti Německu či Francii musíme trvat na nerozšiřování hlasování většinou.

Místo hledání dalších a dalších oblastí, které by EU měla řešit, by bylo dobré se zaměřit na její stávající pravomoce a ty vykonávat s menší mírou regulací a administrativní zátěže. Jinak budou náklady našeho členství zbytečně velké a přínosy budou klesat. EU bude stále méně výkonnější a její síla bude upadat. Věřím, že si to nikdo rozumný nemůže přát.