Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci,

opravdu velmi snažně vás prosím o pozornost. Vím, že aktuálně žijeme v nesmírně složité době, která mění naše priority, a řešíme problémy, o kterých se nám ani nesnilo. Nicméně žijeme a pracujeme také v době, která nahrává i takovým situacím, kdy zcela stranou pozornosti dochází ke změnám zákonů, jež v minulosti neměly šanci na úspěch, a dnes možná právě proto, že svou pozornost upíráme k boji s pandemií, nenápadně proplouvají legislativním -

(Poslanec Klaus se u řečnického pultu ptá poslance Staňka, jak dlouho bude asi hovořit.) Nevím, deset minut, ani ne. Pokud nebudu přerušován, ale děkuji za to kvůli klidu v Poslanecké sněmovně, tak se budu snažit opravdu být věcný a rychlý.

Nicméně žijeme a pracujeme v době, která nahrává i takovým situacím, kdy zcela stranou pozornosti dochází ke změnám zákonů, jež v minulosti neměly šanci na úspěch, a dnes možná právě proto, že svou pozornost upíráme k boji s pandemií, nenápadně proplouvají legislativním procesem. V tuto chvíli mám na mysli právě projednávaný sněmovní tisk 503, tj. novelu zákona o pedagogických pracovnících.

Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, za dobu, kterou jsem měl doposud díky svým voličům možnost strávit v Poslanecké sněmovně Parlamentu, jsem poznal, že zde sedí významné osobnosti naší společnosti a vaším prostřednictvím tu je zastoupeno i spektrum mnoha rozličných profesí.

Kolegyně a kolegové, ať si to připouštíme, nebo ne, máme svými činy a jednáním nepochybně výrazný vliv na klima ve společnosti a je tak naší povinností právě těmito činy a jednáním přispívat k tomu, abychom příznivé společenské klima utvářeli. Kolegyně a kolegové, po pádu totalitního režimu, kterému se ani ideologickými deformacemi nepodařilo zničit dobrou úroveň českého školství, se zdálo, že konečně přestane platit to proslulé - koho bohové nemilují, toho učiní učitelem. Bohužel se mnohá očekávání nenaplnila a naopak během prvních deseti let po sametové revoluci byly učiněny dva pokusy - pokusy o degradaci profesní přípravy budoucích učitelů. Absurdní je, že vždy vzešly z Ministerstva školství. Vskutku neznám žádné jiné ministerstvo, které by se takto chovalo k pracovníkům svého resortu.

První pokus se odehrál v letech 1992 až 1993. K učitelské kvalifikaci podle tehdejšího záměru Ministerstva školství nemělo být zapotřebí vysokoškolského studia. Hrozilo nebezpečí, že učitelé nadále budou méně vzdělaní, než značná část rodičů. Jménem Asociace děkanů pedagogických fakult v České republice navštívili páni profesoři Mezihorák a profesor Kotásek tehdejšího ministra školství pana profesora Petra Piťhu a ten nakonec uznal, že má-li růst vzdělanost národa, nemůže naopak klesat vzdělanost učitelů. A tento pokus ministerských úředníků dále nedoporučil a neschválil.

Po deseti letech se situace opakovala. Příslušný náměstek ministra školství opět usoudil, že nedostatek učitelů vyřeší to, že jimi budou třeba i jen maturanti, přičemž to bude mít ještě jeden bonus a to, že takoví učitelé nebudou ani platově nároční. Tehdejší předseda výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu Parlamentu České republiky profesor Mezihorák, emeritní děkan Pedagogické fakulty v Olomouci uspořádal na půdě Senátu reprezentativní veřejné slyšení na téma Příprava učitelů, perspektiva české vzdělanosti, během kterého významné osobnosti české pedagogiky takový záměr Ministerstva školství svými argumenty rozhodně odmítly. Všechny příspěvky včetně příspěvků profesora Mezihoráka s názvem Memorandum českého učitele lze dohledat v senátním archivu a hlavní z nich jsou dostupné i v publikaci se stejným názvem, jako bylo téma slyšení, která vyšla v roce 2021 v Nakladatelství Olomouc, a můžete se s nimi seznámit. Tehdejší ministryně školství Petra Buzková, ač nevzešla z pedagogické sféry, dobře porozuměla a následně vyslyšela argumentaci odborné veřejnosti a pan náměstek musel couvnout. Bohužel se ale nepodařilo zabránit absurdnímu a nesmyslnému strukturování pedagogického studia, jež s sebou přineslo výrazný negativní zásah do podoby obsahu pregraduálního vzdělávání budoucích učitelů. Velký respekt před oběma ministry školství, kteří našli odvahu a vyslyšeli argumentaci odborné veřejnosti, a také velké poděkování odborníkům, díky jejichž aktivitě a osobnímu nasazení zvítězil nakonec zdravý rozum a podařilo se tyto devastační pokusy zhatit.

Všichni ti, kteří se v minulosti zasloužili o vítězství zdravého rozumu a komu nebyla úroveň profesního vzdělávání učitelů lhostejná, doufali, že další pokus již nepřijde. S trpkostí však konstatuji, že třetí takový pokus je právě na prahu svého schválení. Je k neuvěření, že po téměř dvaceti letech nyní přichází další pokus v podobě trojského koně umístěného do právě projednávané novely zákona o pedagogických pracovnících pod § 9a. Už sice nenavrhuje likvidaci pedagogických fakult, jen chce doširoka otevřít prostor pro vstup v podstatě kohokoli na pozici učitele. Ten prostor pro odborníky je již dnes ale dostatečně otevřen platnými legislativními normami, a nyní tak má být ještě bezbřehý. Má záležet jen na subjektivním posouzení ředitele, zda někoho bez pedagogické kvalifikace přijme. Deficit pedagogicko-psychologické, oborově a předmětově didaktické odborné přípravy pak má případně vyrovnat nějaký pedagogický kurz, o kterém ani není jisté, že jej bude nutné absolvovat. Já se pak v závěru zeptám pana ministra, aby mě odkázal na konkrétní text, ať už ve stávajícím zákoně o pedagogických pracovnících, nebo v novele, který tady tuto mou domněnku, že není zaručeno to, aby pedagog, který se stane učitelem na základě rozhodnutí ředitele, si bude muset dokončit pedagogické vzdělání, protože jsme to tam ani s odborníky, kteří to četli, nenašli.

Ale mýliti se je lidské a taky my jsme mohli něco přehlédnout. Problém, jenž mimo jiné v předkládané novele vidíme, je v tom, že ředitelé, které administrativa, jež je hojnější než z minulém režimu a která je tak oblíbená už školní inspekce, často zbavuje možnosti vyrůstat v osobnosti pečující především o výchovu a vzdělání. Náhle dostávají neomezené personální kompetence. Vůbec nezpochybňuji to, že ředitelé škol tyto manažerské schopnosti mají a dokážou je zvládat. Na druhou stranu ale opravdu je to trojský kůň v rukou ředitelů škol a oni sami možná později poznají i tu negativní stránku této novely.

Už by se nemuseli tito ředitelé řídit objektivními kvalifikačními kritérii, nýbrž mohli by zcela subjektivně někoho si vybrat a přijmout. Jistě, neudělají to, pokud jim opravdu je o kvalitu vzdělávání. A já tomu věřím. Záhy by však poznali, že tento danajský dar a cesta do školních pekel může se obrátit i proti nim. Ale především je to zase něco, čehož nesmyslnost se vyjeví názorně, když si to jen představíme v jiných resortech. Jaké odborníky by bylo vůbec reálné získat z oborů vesměs daleko lépe placených než ty neúspěšné nebo nejslabší, kterým by i dosud běžný a bědný učitelský plat mohl stačit? A navíc, kdyby tato absurdita nezafungovala, proč by se mělo nedůstojné honorování pedagogů do budoucna řešit? Novela navíc přichází v době, kdy se konečně začala řešit důstojnější úroveň odměňování pedagogů, takže mnozí stávající si již rozmýšlejí odejít do důchodu nebo do jiných profesí. A pedagogické fakulty vychovávají počty učitelů, které jsou schopny nahradit ten odchod, přirozený odchod, který české školství zaznamenává.

Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, všechny tři pokusy, jak ty dva historické, tak i ten současný, si jako zásadní argument berou fakt, že je nedostatek učitelů. Zvláště pak v oblastech vzdálenějších od přirozených center a v Praze. Řešením má být dramatické snížení požadavků na kvalifikaci budoucích učitelů. Tento aktuální třetí pokus je o to absurdnější, jak už jsem řekl, přichází totiž v době, kdy konečně po letech slibů přišel platový čin a učitelské platy přestávají být diskriminační a všechny politické strany slibují, že rychle porostou i nadále. Záměr Ministerstva školství se jeví aktuálně ještě méně pochopitelným po čerstvém slibu pana premiéra, že se po letošním 15procentním navýšení opět skokově učitelské platy zvýší v příštím roce o další procenta.

Takže hlavní, ztracený klíč k řešení nedostatku učitelů, který byl desítky let znám, ale hledán byl jenom ústně, se nyní konečně nalezl a začal být reálně používán. Také díky tomuto pozitivnímu kroku vlády již slýchám, že ti, kteří chtěli ze školství zběhnout, zůstanou, učitelé, čekatelé důchodů už do důchodu nespěchají a početní absolventi pedagogických fakult jsou ochotni dělat to, co vystudovali. To je zároveň s trvalým posilováním pozice prestiže učitele také proti narůstající agresivitě dětí a někdy i jejich rodičů cesta, kterou se mělo jít už dávno. Bohužel ministerstvo, jakoby přitakávajíc tomu rozšířenému názoru, že školství rozumí každý a učit může také každý, navrhuje cestu rezignace na nejvyšší kvalifikaci právě těch, kdož mají v rukou to nejcennější, co národ má.

Jan Picek, předseda Asociace děkanů pedagogických fakult, v této souvislosti zaslal nám poslancům otevřený dopis, ve kterém se objevuje několik klíčových myšlenek a důležitých argumentů. Zcela přirozeně potvrzuje právo nás poslanců, ale také zdůrazňuje naši zodpovědnost v dané věci rozhodnout. Je důležité, aby v naší společnosti byla uznávána potřebnost učitelské profese a byla dostatečně oceněna její složitost. K tomu, jak už jsem řekl, dochází. Pokud se prestiž tohoto nelehkého povolání zvýší, jistě v něm bude mít zájem působit dostatečný počet kvalitních osobností, ať zvolily cestu k učitelství jakoukoliv. A proto se domnívám, že tato novela, pakliže by měla existovat a mít funkci, měla by mít opravdu pouze dočasný charakter, rozhodně ne charakter dlouhodobý nebo dokonce tak, jak je předkládána, zásadní.