Ve skutečnosti slovo inkluze znamená zařazení dětí s lehkou mentální retardací do běžných základních škol. Tento krok může obrazně znamenat také pád na led a ještě ke všemu na hlavu.

Od září 2016 mají být podle novely školského zákona zařazeny tyto hůře vzdělavatelné děti do základních škol. Dosud navštěvovaly základní školy praktické, mezi lidmi známé pod názvem „zvláštní škola“. Zvláštní proto, že tam děti mají upravené a hlavně zjednodušené vyučovací plány. Děti se učí ve třídách s malým počtem žáků, učitel má na ně čas a ví, že jsou schopni pochopit jen určité množství látky určité složitosti. Proto jsou upraveny jejich učební osnovy. Lehce mentálně retardované děti  jsou v tomto typu škol šťastnější, protože se učí jen to, na co jejich duševní kapacita stačí. Získají tam více běžných praktických návyků a dovedností a poté mohou pokračovat v nějakém upraveném učebním oboru. Ve škole nejsou zklamané z toho, že se učí něco, co už je nad jejich síly. Takto dobře to dosud fungovalo. Proč to měnit novelou zákona? Možná z toho důvodu, aby tyto méně chytré děti nebyly společensky vyčleněny už odmala z normálního přirozeného prostředí? To je sice velmi skvělá myšlenka. Může však napadnout jen člověka, který nikdy nebyl pedagogem na základní škole.

Nyní jsem třináct let starostkou, ale před tím jsem pracovala jako učitelka na základní škole. Ještě se velmi dobře pamatuji na milého neposedného chlapce, který byl lehce mentálně retardovaný. Zní to hrozivě, ale v překladu do českých slov by to mohlo znamenat, že byl lehce duševně zpomalený. Při vyučování se nesoustředil, nedokázal udržet pozornost, protože informace, které se na něho „valily“, jej zahlcovaly. Nechápal, o čem je řeč, a tím pádem to ve většině případů vzdal. Aby přečkal den ve škole bez nudy, tak si čas krátil jedením, pitím, lámáním pastelek, žvýkáním papírů, padáním ze židle na zem a podobně. Upoutával na sebe pozornost jakýmkoli způsobem. Tím rušil ostatní žáky při vyučování. V některých případech se děti jeho počínání smály, braly jej jako šaška. Ale časem se to začalo měnit a větší část žáků jej nazývala „blbcem, co otravuje“. Situace se stávala neúnosnou. Moje snaha směřovala k tomu, aby se tento chlapec zapojil do  práce s ostatními dětmi. Ale jeho duševní kapacita osnovám základní školy vůbec nestačila. Nepomohlo ani doučování. Věnovala jsem mu hodně času, ale s čím dál menší ochotou. Viděla jsem, že mi kvůli němu mi nezbývá čas na talentované děti, které je třeba v průběhu vyučování zaměstnávat více, než průměrný zbytek třídy. Takže tím pádem se zase nudili ti šikovní, kteří byli dříve hotovi s prací. Neměla jsem na ně čas.  Toto bylo potřeba vyřešit.

Rodiče retardovaného chlapce se velmi snažili, aby se ve škole zlepšil, ale bylo to nad jeho síly a duševní možnosti. Prostě to nešlo. Nakonec přistoupili na to, že ze základní školy byl přeřazen do základní školy praktické. Všem se ulevilo. Chlapec byl také již v tomto typu školy klidnější, protože chápal, o čem se tam mluví. Rodiče byli spokojenější, protože neprožívali s chlapcem neustálý stres ze špatných známek a za připomínky k nepatřičnému chování ve škole. Nejvíce se  ulevilo všem ve třídě. Již tam byl při hodinách klid, chlapec neznemožňoval a neztěžoval ostatním dětem jejich vyučování.

Stejně tak jako my všichni dospělí nejsme schopni vystudovat a být špičkovými jadernými fyziky, nebo být kosmonauty, tak některé děti nezvládnou nároky základní školy. Nejsou o nic horšími lidmi než ostatní. Ale všichni kolem by měli respektovat jejich duševní handicap a umožnit jim učit se v takovém prostředí, kde nebudou neustále konfrontováni a stresováni. A naopak umožnit těm „běžným“ dětem v základní škole, aby měly klid na výuku.

Novela školského zákona to neošetřila správně. Je třeba zavčas na ministerstvu školství zabrzdit a říct: „Takhle ne, základní školy praktické jsou potřebné, osvědčilo se to, nechme to při starém“.

Mgr. Hana Štěpánová, starostka Morašic u Litomyšle a
zastupitelka pardubického kraje za STAN