Když čtu článek sociologa Raška „Chyběj lidi, hlavně politici - ale ti dobří“ snažím se o něm přemýšlet v souvislostech. Politiky se nerodíme, stejně ani dobrými lidmi, a ani politiky se často nestaneme jen proto, že jsme „dobří“. Mohu se např. sáhodlouze rozepsat o tom, jak právě „dobrý člověk“ do politiky raději nikdy nezamíří. Ani opak není vyloučen! Přitom stále dokola opakuji, že politika není něco „zlého, zkaženého“. Vždy je hlavně o lidech, o jejich vztazích a o tom, co myslí a jak dělají. Politika je přitom podepřená vědou o politice (politologie, politická filosofie), jejíž historie má hluboké kořeny a tradice. Stejně jako své myslitele, z nichž někteří se v politice také přímo angažovali.

Sociolog Rašek zmiňuje osobnosti polistopadového vývoje, z nichž některé si určitě pamatujeme, stejně jako o nich nějak soudíme  –  „Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman, Petr Pithart, Jiří Dienstbier st., Valter Komárek, Josef Vavroušek, Luboš Dobrovský, Josef Lux, Jaroslav Šedivý, Dagmar Burešová, Pavel Rychetský, Pavel Dostál, Otakar Motejl, Jozef Zieleniec. Vladimír Špidla, Petra Buzková, Milan Uhde, František Vlasák, Bedřich Moldan, Jan Stráský, Jaroslav Šabata, Cyril Svoboda…“ - často více subjektivně než objektivně.

Zároveň Rašek dodává, že „Z těch minulých by se vybíralo líp.“ Myslím, že z těch minulých (např. výše jmenovaných) se dodnes v politice někteří přímo či nepřímo angažují. Jeden je dokonce současným prezidentem. Souhlasím, že vybírat se nejen v tomto případě – právě vzhledem už k jeho polistopadovému působení v politice – dalo už v minulosti lépe. Ale možná právě v této souvislosti se tak nějak potvrdilo, že politik a dobrý člověk nemusí působit ve shodě. Dokonce, že jedno nepodmiňuje druhé. Přemýšlím, že tomu ani v minulosti nebylo jinak, a že ani nyní, a sotva i do budoucna, budeme tvrdit něco jiného.

Proč? Resp. je možné hledat změnu? No… Hodně přitom záleží na tom, jak moc jsme sami ochotni a schopni politiku více přímo než nepřímo ovlivňovat. Tedy nejen účastí ve volbách a delegováním kompetencí na jiné, po čemž záhy následuje naše rezignace především na kontrolní mechanismy, které by při výkonu veřejných politických funkcí prostě měly být standardem toho, čemu říkáme politická kultura. Naše vlastní účast by totiž minimálně otevírala mnohem šířeji nejen rezervoár nových politických sil a zkušeností, ale učinila by politiku více „zdola“ organizovanou, řízenou a odpovědnou, přístupnější většině, a „shora“ byla více o povinnostech a odrazem kontroly k výkonům v ní.

V politice by mělo platit, že učit se o ní, o čem a jak v ní působit, bychom měli všichni, kteří jsme ještě schopni více, než na ni jen nadávat a vykřikovat. Násilí jako způsob politického fungování už je pak jen selháním všech, kdo jsme věděli a mohli mu bránit.

A snad jen připomenutí. Náměstí od dob starověku byla kromě trhů a obchodu místem velmi radikálních, častých a hlavně otevřených politických debat, výměnou názorů, kde se mohli aspoň na té nejelementárnější úrovni stát „politickými občany“ všichni. Mám hodně důvodů si myslet, že právě doba post-moderní minulá poselství umí nejen číst, porozumět jim, ale také je mnohem více a účinněji šířit.