U českých skalních fanoušků Evropské unie je zrušení zásady jednomyslnosti velmi populární. Dlouhodobě ho například razí pirátský europoslanec Mikuláš Peksa. V infografice u sebe na Facebooku s názvem „Jak zlepšit fungování Evropské unie“ uvádí příklad zavedení minimální světové korporátní daně, kdy 26 zemí hlasovalo pro a Maďarsko proti, čímž návrh neprošel.

Asi není náhoda, že Peksa si vybral příklad, kde právě Maďarsko zablokovalo společný souhlas. V pojetí zastánců hlasování kvalifikovanou většinou, kdy je nutný souhlas 15 z 27 členů, které musí zároveň reprezentovat alespoň 65 % celkového počtu obyvatel EU, totiž jsou vždy zlé Polsko a Maďarsko, kteří blokují cestu k zářným evropským zítřkům.

Měli by si však dát dobrý pozor, protože jejich přání se rychle může obrátit proti nim. Velkou část viny za současný stav Evropy má právě Německo. To ono bylo jednoznačně nejproruštější zemí v EU. Berlín dlouhodobě tlačil na zavedení plynovodů Nord Stream 1 a Nord Stream 2. Jednička násobně zvětšila závislost Německa na ruském plynu a dvojka by to pouze potvrdila, kdyby se podařilo ji spustit.

Poslanec Ralf Stegner z SPD si před válkou na Twitteru stěžoval na německé zpravodajství o Rusku. Nazval ho „harašením zbraněmi“, používalo prý „studenoválečnický tón“ a požadovalo „jednostranné zbrojení a spirálu sankcí tam, kde je nutně zapotřebí diplomacie a snížení napětí“. Rolf Mützenich, lídr parlamentní frakce SPD, v rozhovorech vyjadřoval pochopení pro ruské pocity ohrožení. V prosinci vyzval k ukončení „recipročních hrozeb“. Předseda SPD Kevin Kühnert tvrdil, že problémy Nord Streamu a Ukrajiny by se neměly míchat. Německo, nespoutané zásadou jednomyslnosti, by zavedlo Evropu ještě hlouběji do ruského objetí.

Nejde však jen o Rusko. Česká republika se v rámci evropského mainstreamu vymyká také svou proizraelskou politikou, která jde napříč politickým spektrem. S tím by byl konec, pokud by se rozhodování o zahraniční politice přesunulo na evropskou úroveň.