Jaromír Nohavica. Před pár dny jsem si večer vzal náhodou do ruky kytaru své dcery a jenom tak si zabrnkal. Najednou jsem se přistihl, že hraju Krajinu po bitvě od Jarka Nohavici. Čisté protiválečné poselství. Jedno z nejlepších co znám. Vždycky jsem ji měl z toho alba nejraději. I když má slavnější sourozence jako třeba Darmoděje nebo Kometu. Jestli budete mít chviličku, poslechněte si ji. Je to smutné a zároveň úžasné, jak je ta 35 let stará písnička důležitá v dnešní době. Jaké má poselství.

Jarkovi teď ruší koncerty, protože jde svou cestou nesouhlasu s nesmyslnou a zbytečnou válkou a odmítl i z úcty k Vysockému a Okudžavovi učinit to jediné “správné” gesto a vrátit Puškinovu cenu.

Po 30 letech od revoluce dělají někteří všechno proto, aby byl Jarek opět tak nějak nežádoucí autor.

Až dneska přijedu ze sněmovny domů, zase vezmu do ruky kytaru a zahraju si “krylovku” od Jarka, kterou jsem neměl potřebu hrát možná od maturity.

“Dejte mi do ruky mávátko
a řekněte jak volat sláva.
Já už si najdu ten správný tón
a budu mávat, mávat, mávat.”

Doba je těžká. Utrpení obyvatel Ukrajiny a způsobené krveprolití je neomluvitelné. Naprosto souhlasím s tím, že se musí využít všech dostupných prostředků, jak to zastavit. Donutit Rusko k nápravě a k míru. Ale tohle pranýřování rozdílných pohledů na věc a moralizování je cesta do pekla.

Kde až to může skončit?

Píseň Krajina po bitvě: