Mockrát za život jsem si na jeho slova vzpomněl, mockrát za život jsem si uvědomil, že nedbaje rad jsem znovu a znovu dělal chyby, abych se na vlastní kůži či oči následně přesvědčil, že mí rodiče, učitelé, kamarádi nebo v poslední době zejména moje manželka měli pravdu.

Zároveň také občas přemýšlím, zda platnost této zákonitosti znamená, že jsou vlastně budoucí generace odsouzeny si znovu prožít válku nebo dobu nesvobody a to nejpozději poté, co z tohoto světa odejdou poslední, kteří si hrůzy a další negativa z těchto období pamatují.

Když jsem ve středu 10. května na Základní škole Křížová v Jihlavě viděl mladé žákyně a žáky, jak připravili odhalení pamětní desky učitelům Josefu Chmelovi a Janu Pastyříkovi zemřelým za vlast v době okupace, dospěl jsem k názoru, že když se to dělá (učí, vychovává) dobře, tak se možná dá minulost pochopit, aniž by bylo nutné ji znovu prožít.

Vlastnímu odhalení pamětní desky totiž předcházelo několikaměsíční pátrání mladých žákyň a žáků v historii. Byli to oni, kteří dali dohromady společně se svými učiteli a odbornými poradci, životopisy a další údaje, které se týkaly osudů Josefa Chmely a Jana Pastyříka.

Myslím si, že právě takovéto konkrétní „výlety“ mladých lidí do historie spojené s pátráním a poznáváním, jsou způsobem přenosu zkušeností z dob minulých, který by mohl zafungovat. Naše děti a vnuci by tak mohli získat schopnost se v budoucnosti toho v minulosti nedobrého vyvarovat.

Znamená to však, že musí existovat lidé, kteří ty mladé správně povedou a nasměrují a kteří jim budou schopni a ochotni pomáhat. Všichni asi tušíme, že jich ubývá.

Znamená to však, že musí existovat společenské klima, které bude takovýto způsob přenosu zkušeností mladým podporovat a patřičně odměňovat, neboť si bude zejména příslušná zvolená politická reprezentace uvědomovat, že se jedná o zásadní společenský zájem.

Bohužel nemám pocit, že jsme si to dnes schopni a ochotni vždy dostatečně silně uvědomit. Na druhé straně, někteří přesto konají a za to jim patří velké poděkování.