Já děkuji, vážené kolegyně, kolegové, za slovo. Já si myslím, že teď by nebylo ode mě správné, pokud bych tady přece jen nepopsal situaci, jak ji vidím, neboť minimálně bod č. 7 a vlastně i ty ostatní, se mě také dotýkají. Nějak se potom potkávám s jejich realizací a zněním v rámci povinností, které jako předseda Senátu mám.

Já bych řekl asi tolik, že poté, co to sdělení velvyslanec Čínské lidové republiky, kterému se dneska říká buď „čínský dopis“, nebo „čínský dokument“, bylo nalezeno v tašce Jaroslava Kubery, tak vlastně otázky okolo toho dokumentu byly dvě základní. Ta první je otázka, která se týká cesty toho dokumentu, tzn. osudu toho dokumentu z hlediska toho, kde se vzal a kam až se dostal. A druhá otázka byla otázka, která se týká obsahu toho dokumentu a případné reakce na obsah.

Když začnu tou první otázkou a případně poznatky, které jsem měl možnost získat, tak tam se vlastně nachází několik logických nesrovnalostí, nebo nesrovnalostí a logických takových poměrně nepříliš do sebe zapadajících věcí. Já uvádím zpravidla takové tři nebo čtyři, o kterých si myslím, že je dobře, abyste věděli i vy, než budete hlasovat o tom usnesení.

Ta první je, že ten dopis je často zejména panem prezidentem popisován jako „dopis Jaroslavu Kuberovi“. S tím, že zase někteří říkají, že to nebyl dopis Jaroslavu Kuberovi. Každopádně mu byl nějakým způsobem doručen či předán. A přestože to byl dopis určený z čínské ambasády Jaroslavu Kuberovi, tak byl doručen na Pražský hrad, a to v obálce, kde byl jeden list papíru, a nebyl tam žádný další průvodní dopis, který by říkal, že je určen Jaroslavu Kuberovi, nebo případně říkal Hradu, co s ním má udělat.

Takže to je první věc, která není úplně logická, ale vzbuzuje určité otazníky.

Ta druhá věc, která je opět dohledatelná ve veřejných zdrojích, je, že v okamžiku, kdy se ten dokument objevil, tak ze strany pana Jindráka, zaměstnance Kanceláře prezidenta republiky byla také vyslovena domněnka, že není jisté, jestli jde o dokument z čínské ambasády, respektive zda se nejedná o nějaký falzifikát, abychom se následně nedávno dozvěděli od pana kancléře Mynáře, že dopis byl doručen někým z čínského velvyslanectví v obálce s razítkem čínské ambasády.

Takže zase dva pracovníci Kanceláře prezidenta republiky se v různých časových okamžicích k tomu dopisu vyjadřovali úplně opačně. Jeden nevěděl, zda to dokonce není falzifikát. A druhý věděl, byť to řekl až hodně pozdě, že to bylo doručeno v obálce a přinesl to někdo z čínské ambasády.

Třetí věc, která je také hodně zarážející je řekněme popis významu toho dokumentu. Jedna interpretace je taková, že dokument poté, co byl otevřen, tak protože nebyl nikým podepsán, tak mu nebyl přikládán vůbec žádný význam. A protože se týkal Kanceláře prezidenta republiky a netýkal se samotného prezidenta republiky, tak mi bylo řečeno, že existuje obecný příkaz nebo pokyn pana prezidenta, který říká, že takovéto dopisy, které se netýkají práce Kanceláře prezidenta republiky, respektive pana prezidenta, jsou automaticky přeposílány tomu, koho se týkají, což byl jmenovaný předseda Senátu Jaroslav Kubera. Načež následně poté, co jsem žádal pana prezidenta dopisem o to, aby vysvětlil, zda jsou, nebo nejsou namístě domněnky, nebo řekněme informace, které sdělil jeden deník, že ten dopis, nebo ten dokument byl vyžádán přímo Kanceláří prezidenta republiky. Tak v té odpovědi bylo od pana Mynáře napsáno černé na bílém, že tento dopis je nějaký standardní podkladový materiál, který byl nedílnou součástí podkladových materiálů, které byly využívány při debatě 14. ledna, kdy společně obědvali prezident České republiky, předseda Senátu Jaroslav Kubera a předseda Poslanecké sněmovny.

To znamená, opět jsou tady dvě informace, dvě interpretace, opět dohledatelné, z nichž jedna říká, že ten dokument je skoro na zmačkání a hození do koše, protože není důležitý a měl být předán okamžitě panu senátoru Kuberovi, předsedovi Senátu tehdy. A ta druhá říká, ne, ne, ne, byl to důležitý podkladový materiál pro jednání tří vysokých ústavních činitelů. Takže to jsou takové tři věci, které jsou doposud nevysvětleny. S tím, že evidentně prezidentská kancelář ani pan prezident je za nějaký problém či nelogičnost nebo nesrovnalost nepovažují.

A já to tedy říkám zejména proto, že není dneska žádného nástroje, jak se vysvětlení těchto nelogičností domoci nebo dopátrat, protože není povinností prezidenta republiky, ani Kanceláře prezidenta republiky na některé dotazy odpovídat. Respektive není jejich povinností připustit, že to, co jsem popsal, je problém.

Ta druhá věc se potom týká vlastního obsahu, kde je v bodě 1. zmiňován výhružný tón. Tady zase probíhala další jednání, kde jsme se o tom výhružném tónu bavili a o jeho možné reakci na něj. Což do jisté míry vycházelo i z toho, jak ho budeme vnímat. Jestli jako dokument důležitý, nebo nedůležitý.

V tomto se evidentně neshoduji se svými kolegy, ústavními činiteli, kde já obsah toho dopisu a samotný dokument považuji za poměrně důležitý. A reakci, kdy je to projednáváno maximálně na úrovni náměstka ministra zahraničních věcí s představiteli čínské ambasády nepovažuji za adekvátní. Ale v tom se neshodujeme. A nakonec i na schůzce nejvyšších ústavních činitelů, která byla 12. března, to dopadlo tak, že názor, že to není tak vážné, aby došlo k nějaké výzvě z hlediska možných personálních změn na čínském velvyslanectví, zvítězil a já jsem v tomto svém návrhu neuspěl. S tím, ale co je důležité říci, že jsem uspěl s tím, že ve společném zápisu, který je možný nalézt u schůzky nejvyšších čtyř ústavních činitelů je napsáno, že odsuzujeme, premiér, prezident, předseda sněmovny, předseda Senátu, že odsuzujeme jakýkoli nátlak kterékoli země vůči nějaké jiné zemi a řekněme narušování její suverenity a nezávislosti.

Přičemž – a teď se omlouvám, že to je přece jen delší, ale já si myslím, že takto to celé popsat je asi potřeba, pokud se máme o tom dál bavit – přičemž následně, co došlo k odsouhlasení tohoto odsouzení nátlaku, tak se Kancelář předsedy Senátu, dnes řekněme, v uvozovkách, moje kancelář, dočkala zhruba takových tří věcí, které jednoznačně dokazují to, že agresivita a postup Čínské lidové republiky se nemění. Ty tři věci řeknu v chronologickém pořadí. A to poslední je dle mého názoru nejdůležitější.

První je, že jsme se dočkali toho, že si na nás čínská ambasáda stěžovala na ministerstvu zahraničních věcí v okamžiku, kdy já jsem přijímal dar od tchajwanské kanceláře, 60 000 roušek, které byly předány českým hospicům. A při tom předávání roušky byly v krabicích, kde byla tchajwanská vlajka. A já jsem byl vyfocen s jednou krabicí, kde byla ta tchajwanská vlajka, což Čínská lidová republika považovala za narušení principů jedné Číny. A byla to první stížnost, která se okamžitě dostala z čínské ambasády na ministerstvo zahraničních věcí. Já jsem se ani o ní nedozvěděl, což jsme si s panem ministrem zahraničních věcí vyříkali, že toto není možné, aby předseda Senátu nebyl o takovýchto věcech informován.

Druhá věc byla, že v rámci telefonického rozhovoru a následujících SMS, které obdržel ředitel kanceláře Petr Kostka, v jedné z SMS bylo napsáno, že je doporučováno panu řediteli kanceláře Petru Kostkovi, aby už v televizi nevystupoval a nevyjadřoval se k problémům, které se týkají řekněme čínského dokumentu.

A ta třetí, kterou považuji za úplně nejhorší a absurdní, a řekl bych, že naprosto nepřijatelnou, je, že pan čínský rada vzkázal po řediteli mé kanceláře mně, aby jemu přikázal, aby u mě zařídil, abych v žádném případě neblahopřál jakýmkoli způsobem, tím méně písemně, paní prezidentce Tchaj-wanu v rámci inaugurace k jejímu zvolení prezidentkou k její inauguraci. Bylo to učiněno způsobem, který je naprosto nepřijatelný, protože v té době nemohlo čínské velvyslanectví, a ani nevědělo čínské velvyslanectví o tom, zda já budu, nebo nebudu blahopřát, respektive zda plánuji, či neplánuji blahopřát. Rozumíme si.

To znamená, pokyn jsem dostal ještě dříve, než jsem se k čemukoli rozhodl. Respektive bylo tomu dokonce tak – a já to tady zopakuji, protože jsem vycházel z informací protokolu, že prezidenti si blahopřejí mezi sebou. Že to nebudu já jako předseda Senátu kdo bude paní prezidentce blahopřát. A ani jsem neplánoval, že pošlu písemné blahopřání. Přesto jsem byl varován, že ho nesmím posílat, aniž by oni věděli, že už jsem se předtím rozhodl, že ho asi posílat nebudu. Nebo že ho posílat nebudu, ne asi.

Takže tak to dneska vypadá a takovýmto způsobem se pracovníci z čínského velvyslanectví k českému Senátu a k předsedovi Senátu chovají. Já jsem na to reagoval tím, že následně jsem aspoň v přímém přenosu při tiskové konferenci vyjádřil potěšení nad tím, že paní prezidentka Tchaj-wanu byla demokraticky zvolena a že Tchaj-wan je demokratickou zemí. To jsou vlastně poslední události, které navazují na to, co tady říkal pan předseda výboru pro zahraničí Pavel Fischer a které bych řekl, že potom způsobily to, že dneska tady máme na stole usnesení z 11. března 2020, protože ty věci se pohybují dopředu úplně jiným způsobem, než třeba já – a říkám to úplně na rovinu – bych si přál. Neboť já jsem si vždycky myslel, že je možné se domluvit a že je možné nějakým způsobem komunikovat a vysvětlit některým lidem, že způsob jejich komunikace je naprosto nevhodný. A v tomto případě evidentně díky aktivitám čínské ambasády a jejich agresivnímu stylu dochází ke zhoršování vztahů České republiky a Čínské lidové republiky, namísto toho, abychom se snažili tu situaci nějak znormálnit a uvést do nějakých mantinelů, které jsou v rámci vztahů mezi dvěma zeměmi obvyklé.

Ještě asi je správné říci dvě věci, které jsou důležité, abych byl objektivní. První věc je, že pan prezident mě v rámci setkání ujistil o tom, že on na interní úrovni a na interních setkáních toto čínské straně zdůrazňuje. Že je potřeba, aby se chovala jiným způsobem, než činí. A že skutečně takovéto vyjadřování není vyjadřováním správným. A musím rovněž potvrdit, že mám k dispozici několik zápisů komunikace našeho ministerstva zahraničních věcí na úrovni náměstka s čínskými zástupci z ambasády, ze kterých je také zřejmé, že je našimi zástupci, většinou na úrovni náměstků ministra zahraničních věcí zdůrazňováno zástupcům čínské ambasády, že tento jejich přístup je pro nás nepřijatelný a že ho nehodláme akceptovat.

Na druhé straně je pravdou, že veřejně se nic takového nedozvídáme a nejsme schopni to registrovat. Což si myslím, že není správné, protože v okamžiku, dokud se neohradíme veřejně, tak stále mám takový pocit, že Čínská lidová republika má dojem, že bychom mohli být dobrým lokajem tady ve středu Evropy. A třeba i nějakým způsobem pomáhat realizaci jejich zájmů. Ale to už možná zacházím za rámec informace, kterou jsem tady chtěl podat.

Poslední věc je ta, že v tom usnesení je také bod č. 7, kde, pokud to bude schváleno, tak je tam vyjádření i jakési podpory toho, aby v doprovodu podnikatelské delegace předseda Senátu navštívil Tchaj-wan. Já to vnímám tak – a když tak poprosím i pana předsedu výboru, aby to tak řekl, že to je doporučení, které není úkolem. Které je vyjádřením podpory, a nikoli doporučením či úkolem. Tzn. že je to vyjádření podpory pro tu cestu, nikoli, že to je příkaz, doporučení nebo stanovení nějakého úkolu, protože si pořád myslím, že by to tak nemělo být. My si většinou navzájem úkoly nedáváme.

Na druhé straně nezastírám, že si velmi vážím – a tím skončím – velmi si vážím celé podpory z vás, kterou jste mi vyjádřili, nebo mi vyjadřujete. Protože nezastírám, že to opravdu je pro mě v tuto chvíli, a nejen pro mě, velmi důležité. Tolik ode mě v tuto chvíli, děkuji.