Vážené kolegyně, vážení kolegové,

já bych rád připomněl atmosféru, která předcházela tomu projednávání, které jsme vlastně ukončili, nebo přerušili před více než jedním rokem, tedy v březnu roku 2019. Musím říct, že to byla jiná epocha historická. Tehdy hlavním hybatelem událostí byly dětské demonstrace sdružení Fridays of (for?) Future, které se často konaly na Malostranském náměstí před budovou Sněmovny. Hlavním mluvčím a předmětem zájmu světových médií a světových politiků byla jistá mladá dívka jménem Greta Thunbergová. My jsme na základě těch demonstrací a tlaků, které vyvolávaly, zařadili na pořad jednání informaci vlády o změně klimatu, nebo ochraně klimatu. Tenkrát se nám ta informace v nějaké podobě dostala. My jsme k ní začali vést diskusi, a nežli se tenkrát na mě dostalo v té diskusi, kde jsem měl připravena diskusní vystoupení, tak holt se to přerušilo, a mezi tím se udály věci.

Děkuji, pane předsedající. Kde jsem to skončil? Ano. Mezi tím se staly věci. Evropská komise se tématu velmi iniciativně ujala, vlastně začala už během roku 2019 připravovat Zelenou dohodu pro Evropu, kterou paní tehdejší předsedkyně von der Leyenová představila někdy v prosinci roku 2019. Tehdy Evropská komise neměla jinou prioritu, jinou starost, nežli být lídrem boje proti klimatické změně.

A nebylo důležitějšího materiálu a důležitějšího dokumentu, nežli ta Zelená dohoda pro Evropu. V lednu roku 2020 to pokračovalo. Bylo rozesláno sdělení Evropské komise a my jsme ji dostali také na výbor pro evropské záležitosti, kde jsem byl ustanovený zpravodajem toho sdělení.

Pak ale vypukla koronavirová pandemie a Evropská komise ještě jaksi z důvodu nějaké setrvačnosti několik týdnů, možná měsíc, pořád považovala tu Zelenou dohodu za hlavní téma, hlavní středobod celého světa a nějak tu pandemii nezaznamenala. Já jsem měl tehdy připravené vystoupení, ve kterém jsem se obracel na ty demonstrující děti, chtěl jsem se jich zeptat, zdali jsou schopny v tom březnu roku 2019 omezit, odřeknout si létání letadly, odřeknout si drahé, nebo tedy drahé, módní možná levné, ale módní zboží dovážené v obřích kontejnerových lodí z Číny. Toto všechno je pase. Je jiná doba, je jiná epocha. Létání je omezeno samo o sobě z podstaty věci. Dneska je na pěti procentech, deseti procentech a lety mezi metropolemi, mezi světadíly se zdají být jakoby z jiného světa.

Z Číny se k nám dostaly jiné věci, nebo jiné záležitosti, nežli je drahé zboží. A naopak začaly státy přemýšlet, že by nejenom to drahé zboží, ale i ostatní věci si radši vyráběly samy. Já si myslím, že celá řada věcí svědčí o tom, že je třeba velké míry rozumnosti. Ale mám obavu, že tomu tak není. Sleduji, jak Evropská komise, poté, co se jakoby trochu oklepala z toho původního šoku, který na ní, to, že propásla začátek té pandemie znamenal, tak se začíná vracet k těmto zeleným aktivitám, k té Zelené dohodě, jakoby se nic nestalo.

Já si myslím, že se stalo a jsem připravený tady některé věci, jednoduché celkem, předložit. Mantrou celé té Zelené dohody je vlastně, dá se říct, energie. Já vím, že to není všechno, ale my se po všech těch omezení, která se chystají, musíme ptát, kde budeme brát energii. Já jsem si tady připravit několik věcí, několik takových otázek k právě výrobě energie. Tak jak je to s energetickou účinností. Energetická účinnost je stavěna jako jakýsi velmi významný nástroj, jak snižovat spotřebu energie. A historické zkušenosti již z poloviny 19. století ukazují, že tomu tak není. Ukazuje se, že zvyšujeme-li účinnost nějakého zdroje, tak to vyvolává naopak zvýšení poptávky a potažmo i spotřeby té komodity, kterou ta účinnost má šetřit.

Je to poznatek spojovaný s anglickým technikem a fyzikem Jevonsem jako Jevonsův paradox. Posléze tedy transformovaný do konkrétnějšího modernějšího znění znějícího, takže zlepšení energetické účinnosti ekonomicky odůvodněné na mikroúrovni, vede k vyšší úrovni spotřeby, tedy energie na makroúrovni. Což znamená, že se můžeme snažit zvyšovat účinnost - já nevím motorů, žárovek, tam se to ukázalo jasně, a ono to nevyvolá spotřebu energie, tíženou spotřebu, tížené snížení spotřeby energie. Vyvolá to naopak její nárůst. Čili pozor na to. Cesty do pekel dlážděné dobrými úmysly.

Jak je tomu s bezemisností obnovitelných zdrojů. Ty jsou jako kánon, jako jakési dogma, označované, že jsou bezemisní obnovitelné zdroje. Větrné elektrárny. Jak je to tedy s větrnými elektrárnami a jejich bezemisností. Jistě, že jejich samotná výroba v každém okamžiku žádné emise nevyvolává. Fouká vítr, roztáčí turbínu. Ta stáčí nějaký generátor a ten vyrábí energii. Jenom ale si musíme uvědomit, že na jednu větrnou elektrárnu, tedy konkrétně třeba na VESTAS V90, která má jmenovitý výkon dva megawatty a roční produkt 3,6 gigawatthodin, a dá se pořídit za 80 milionů, se spotřebuje 300 tun oceli a tisíc tun betonu. Co kdybychom si řekli, že nahradíme těmito elektrárnami roční produkci Temelína. Ta je jak známo 14 tisíc gigawatthodin. Já možná teď trochu, abych vás nepletl těmi giga, tera, mega. Gigawatthodina, tak jenom víme, že watthodina je výkon za hodinu. Stovka žárovka spotřebuje energii ve výši jedné kilowatthodiny za deset hodin svícení.

Kilowatthodina to je ta jednotka, ve které nám dodavatel energie počítá tu energii, za kterou pak jako jednotkovou cenu platíme. Kdybychom chtěli tedy tuto produkci nahradit těmito větrnými elektrárnami, tak by jich bylo potřeba 3 900, jednoduchým dělením zjistíme. Na Temelínskou elektrárnu se spotřebovalo 25 tis. tun oceli a 300 tis. tun betonu. Čili těch 3 900 větrných elektráren, těch větrníků, by vyžadovalo, abychom vyrobili 1,2 mil. tun oceli a 4 mil. tun betonu. Čili by to padesátkrát více oceli a patnáctkrát více betonu, nežli bylo vynaloženo na Temelín.

Jenom si uvědomme, jaká jsou čísla, o čem tedy vlastně mluvíme, když celkem s lehkým srdcem říkáme, že nahradíme zdroje energie obnovitelnými zdroji. Jak je to s fotovoltaickými elektrárnami, s těmi solárními zdroji? Roční výroba fotovoltaické elektrárny zhruba odpovídá půl gigawatthodiny na hektar, takže abychom nahradili těch 14 tis. gigawatthodin jaderné elektrárny Temelín, museli bychom ty fotovoltaické panely instalovat na 28 tis. hektarech, 280 kilometrech čtverečních. A tak to je nesmysl úplný, že jo. To tady mluvíme o ochraně půdy, to by nás asi všichni ti ochránci půdy vyhnali. Řekněme tedy dobře. Dejme je na střechy domů. To je rozumná věc. A s tím já souhlasím. Každý, kdo chce, ať si umístí fotovoltaické panely na střechu domů, zakoupí si chytré zařízení, které akumuluje energii a zároveň ji pak distribuuje po domě. To je v pořádku.

Jenom chci říct, když máme podle sčítání z roku 2011 1,5 mil. obydlených domů a máme zhruba 200 tis. bytových domů, tak kdybychom na všechny střechy dali ty fotovoltaické panely, tak získáme tím zhruba 15 % výroby energie, kterou jsme vyrobili v roce 2018, tedy pouhých 15 % spotřeby. Já se ještě vrátím k tomu občanovi, který si zřídí ty solární panely a který si zřídí to chytré zařízení na akumulování a na distribuci. On samozřejmě čeká, že když nebude nějaký čas svítit slunce a vybije se mu ta baterie, že využije dodávku nějaké centrální sítě, kde běží nějaká velká elektrárna, která mu ten jeho okamžitý výpadek nahradí.

Náklady na výrobu energie z obnovitelných zdrojů jsou popisovány různými parametry. Jeden z nich je tzv. srovnávací náklad na energii, levelized cost of elektricity. Poměr mezi celkovými náklady a zdroj, investice a provoz, děleno množstvím vyrobeným za dobu životnosti té elektrárny toho zdroje. Tak tady máme takovéhle údaje. Hnědé uhlí 6 centů, tedy tady je to v evropských měnách na kilowatthodinu. Větrné elektrárny vnitrozemské 7 centů a fotovoltaické paroplynové 11 centů.

Je to tedy samozřejmě ve prospěch (v neprospěch?) hnědého uhlí, ale musíme říci, že hnědé uhlí je palivo minulosti, palivo možná 18., 19. a části 20. století, budeme se ho muset zbavit, to je jasné, teď jen jde o to, čím nahradíme ty zdroje.

On existuje ještě trošku modifikovaný parametr, takzvaný value adjusted LCOE, tedy upravený parametr, který navíc započítává i náklady na stabilitu dodávek, tedy na to, když nesvítí, nefouká a tedy když musí běžet nějaký náhradní zdroj. Tam je to tedy už pak daleko horší, tam samozřejmě se najednou ta efektivita a atraktivita těchto zdrojů vytrácí.

Výtěžní poměr, parametr energetické výkonnosti, kolikrát více energie za dobu životnosti ten zdroj vyrobí nežli bylo vynaloženo na jeho stavbu po celou dobu provozování a také - pozor - na úplnou likvidaci. U uhelných elektráren je to 120 - 140, čili 120 až 140krát více energie ten zdroj vyrobí než kolik bylo potřeba vynaložit na jeho pořízení, provozování a likvidaci. U větrníku je to 12 až 30 a u fotovoltaiky pouze 2 až 5, čili jasně v neprospěch těch obnovitelných zdrojů.

Když to přeložíme do srozumitelného jazyka, prostě obnovitelné zdroje nemohou fungovat a přinášet efekt, aniž by byly masivně podporovány a dotovány z kapes daňových poplatníků, možná v tak velkém biliónovém rozsahu, jakého jsme dnes svědky, když musíme každý rok 40 miliard dávat na obnovitelné zdroje, což se promítá v nákladech na energii.

Ještě k ukládání elektrické energie, protože obnovitelné zdroje nemohou řádně existovat bez toho, aniž by se energie, kterou vyrobí, ukládala a z té baterie se čerpala v noci nebo druhý den, když nefouká vítr nebo nesvítí sluníčko. Dá se spočítat, že hodinová spotřeba - vycházíme tedy z těch let, do kterých plánujeme ukončit uhlí, 2030 až 2040 - tak tam je to 80 terawatthodin, když to jednoduše vydělíme, je to 9000 MWh za jednu hodinu. To je průměrná hodinová spotřeba je 9000 MWh. Největší energetické úložiště baterie v Plané n. Lužnicí má kapacitu 2,5 MWh a stálo 75 mil. korun, čili takovýchto úložišť bychom potřebovali 3600, když si to vydělíme jednoduše na kalkulačce. Vynásobením zase zjistíme, že jejich cena by byla 250 mld. korun. Čili ukládací kapacita pro jednu hodinu naprostého výpadku všech obnovitelných zdrojů, kdybychom nepočítali uhlí a jádro, že je už dávno pryč, tak by stála čtvrt miliardy, na čtyři hodiny bilión, na jeden den šest biliónů.

Náš rozpočet - víme, že je asi tak 1,5 biliónu, čili čtyři rozpočty.

Já to říkám proto, abychom si uvědomili, že když tady jednoduše mluvíme o náhradě zdrojů jinými zdroji, že ty nové progresivní obnovitelné zdroje jsou zatíženy takovýmito problémy, o kterých se veřejně příliš nemluví. Já nejsem žádný odpůrce fotovoltaiky. Já jen připomenu, že kromě fotovoltaiky všechny způsoby výroby energie využívají prastarý způsob otáčení turbíny, která roztáčí generátor. Jak se ta turbína roztáčí, jestli párou, získanou spálením, že se v kotli ohřeje spálením uhlí, nebo párou, která se ohřeje jadernou reakcí, nebo vodou z nějaké přehrady, nebo větrem, který kolem toho stožáru fouká, ale pořád je to ten samý princip. Fotovoltaika je nový princip, který se tomuto mechanickému způsobu vymyká, čili měl by být velmi nadějný. Bohužel se zdá, že má celou řadu problémů, které bychom měli řešit a já myslím, že by zasloužilo podporovat vědu, aby konečně hledala nějaký nový způsob výroby energie, který by tyto problémy vyřešil.

Ještě poslední věc řeknu, jak je to s biopalivy. Také takový evergreen, pořád se to tady vleče, nebyli jsme schopni to zrušit v minulém volebním období, tu podporu. Server auto.cz říká, že biopaliva zatím přinesla zemědělcům zisk, to je pravda, chudým zemím hlad a bídu, vědcům pochybnosti a motoristům zničená auta.

Co druhá generace biopaliv? Z čeho by se dala vyrábět ta druhá generace biopaliv? Co tam můžeme mít k dispozici? No tak asi nějakou štěpku, možná odpad, kafilerní tuky, vylitý fritovací olej, který někdo bude shromažďovat. Tak ty kafilerní tuky. Já řeknu jenom takový příklad. Máme u nás asi 1,5 mil. kusů skotu a 1,5 mil. prasat. To tady u nás v roce 2017 podle statistiky jsme chovali. Máme-li řekněme u skotu průměrnou váhu 500 kg, u prasete 100 kg, předpokládám, že má 5 % užitného tuku, což je informace z Vysoké školy zemědělské v Praze, tak dostáváme 42 tis. tun disponibilní suroviny. S 80 % výtěžností bychom z toho dokázali vyrobit 34 mil. litrů biopaliva, což je necelé 1 % z těch šesti miliónů (?) tun nafty, které se u nás ročně spotřebovává, čili je to jenom to symbolické přimíchávání, co od nás vyžaduje Evropská komise, jenom abychom učinili zadost těm jejich předpisům. Takže vůbec nic, co by mohlo naši energetiku zachránit.

Dřevní štěpka - to ani nebudu číst, protože tady se zdá, že celá ta kůrovcová kalamita mění úplně parametry těch věcí. Ale zase dřevní štěpka by nám tak mohla stačit na 4,8 % spotřeby nafty.

Dámy a pánové, záchranu pro tohle všechno si slibuje Zelená dohoda. Zelená dohoda pro Evropu, hlavní téma nové komise pod vedením paní předsedkyně Von der Leyenové, je to podle mě seznam přání té komise. Pan premiér se k tomu vyjadřuje poměrně kriticky, i tady ve Sněmovně, i dneska v našem jednání evropského výboru kritizuje Zelenou dohodu, říká, že si nenechá vnucovat žádné věci, které by měly ohrožovat naše hospodářství, nechce se nechat strhnout k fanatickým zeleným opatřením, která by měla ohrozit náš průmysl, ale jeho poslanci všichni za ANO spolu s poslanci za TOP 09 a Piráty byli pro usnesení Evropského parlamentu k té Zelené dohodě z 15. ledna, což je tedy jediný dokument, o kterém bylo hlasováno. Jinak Zelená dohoda je sdělení Evropské komise, to je nelegislativní akt, o kterém se ani nehlasuje, ani se nikde nepodepisoval, ani není možné se k němu přihlásit nebo se od něj odhlásit. Tohle usnesení už je ale faktická věc. První věc je, že se zvažuje zvýšení ambicí, tedy snížení emisí skleníkových plynů na 50 % do roku 2030. To je tedy hrůza. Myslím si, že tomu je třeba se bránit.

Co se týká dodávek čisté dostupné energie, tak v té Zelené dohodě se klíčová role přisuzuje obnovitelným zdrojům, především tady píšou větrné energii z příbřežních mořských oblastí offshore, větrných elektráren. Ty my ale u nás nemáme, nemajíce tedy žádné pobřeží. Není tam v té Zelené dohodě ani slovo o jaderné energetice, o ní se tam vůbec nemluví, že by to byl zdroj, který by mohl být zvažován jako bezemisní zdroj pro záchranu evropské energetiky.

Naopak se mluví o dekarbonizaci plynárenského sektoru. Má být aktivizovaný průmysl podle zelené dohody pro čisté oběhové hospodářství. To je hezké předsevzetí. My se teď zabýváme odpadovými zákony, kde je ta cirkulární ekonomika také naším cílem. Počítá se velmi jednoduše do roku 2030 v té zelené dohodě s výrobou oceli s nulovými emisemi uhlíku. Předpokládám, že to znamená výrobu elektrickým způsobem. Nikde ale není řečeno, jak to ovlivní spotřebu elektrické energie, jaký nárůst spotřeby toto vyvolá.

Počítá se s renovační vlnou veřejných a soukromých budov. Což je samozřejmě hezké, ale co když někdo nechce si svoji budovu zateplit. Má starý dům, který, kdyby ho zateplil těmi polystyreny, tak mu to bude plesnivět.