Proč máme nezaměstnanost?

Z pohledu ekonoma je to zřejmé: zaměstnání je obchod. Prodávající nabízí svou práci, kupující peníze. Když se dohodnou, tak podle charakteru smlouvy je můžeme nazývat zaměstnancem a zaměstnavatelem, zadavatelem a zhotovitelem, nebo třeba parazitem a švarcsystémem. Nezaměstnanost je pak stav, kdy subjektů poptávajících práci je relativně málo a lidí, kteří by pracovat mohli, je příliš mnoho. Ne každá nabízená práce se pak podaří na trhu práce prodat. Než budeme pokračovat, podívejme se blíže, kdo vlastně práci poptává (vznosně řečeno „vytváří pracovní místa“), a kdo ji může nabídnout.

Zaměstnavatelé

Podnikatel

Když se řekne zaměstnavatel, dnes si obvykle představíme nějakého podnikatele, firmu nebo živnostníka, který dělá něco užitečného. Třeba peče rohlíky nebo vyrábí svatební účesy. Dělá to tak levně a dobře, že za ním lidé chodí, platí mu za jeho zboží či služby. Všichni jsou spokojeni. Pokud kvalita není dobrá, nikomu nic (kromě státní regulace, například koncese nebo bankovní licence) nebrání otevřít si svou provozovnu o ulici vedle a dělat věci tak, aby byli zákazníci spokojenější. A když je někdo opravdu dobrý, přijme další pracovníky, aby mohl vyrábět a prodávat více užitečných věcí nebo služeb. Přesně to je skutečná tvorba pracovních míst.

Úřad

Krom podnikatelů může pracovní místa vytvářet i stát. Může vynalézt nějaký nový úřad a vymyslet mu práci, takže tam pak v rámci nějakého řízení budeme chodit a vypisovat do složitých formulářů informace, které o nás stát již v několika evidencích má. Úředníci, budou naše žádosti kontrolovat, posuzovat a vracet nám k doplnění a opravám, zaplatíme pokuty nebo alespoň správní poplatky. Jako každá pořádná organizace, i úřad musí mít vedoucí oddělení, metodiky, personální oddělení, informatiku, závodní stravování, a nově i zaměstnaneckou školku. To vše samozřejmě stojí peníze, a jelikož práci úředníků si nikdo soudný dobrovolně nekoupí, tak se na to složí daňoví poplatníci. Stát sice vytvořil nová pracovní místa, ale ničí blahobyt nevzrostl, nemáme větší dům nebo poctivější špekáčky, jen nové povinnosti, vyplňování lejster a pobíhání mezi úřady nás stojí peníze, čas, práci a nervy. Typickým příkladem je Správa sociálního zabezpečení, která má dvě hlavní funkce: výběr peněz na základě výše příjmu a rozdělování peněz - tedy duplikuje činnost finančních úřadů.

Státní firma

Dále může stát založit a provozovat nějakou firmu. Například České dráhy, Český rozhlas nebo Česká pošta jsou státní firmy byť různých právních forem. I tím vznikají nebo jsou udržovány pracovní místa. Sice tyto firmy pracují hůře a dráže než stejné firmy komerční, musíme na ně doplácet formou dotací nebo veřejnoprávních zakázek, v některých případech kvůli státnímu monopolu nikdo nesmí provozovat tutéž službu lépe a levněji. Je to o málo lepší než úřad, ale alespoň nějakou hodnotu to vytváří.

Dotace a veřejné zakázky

Krom toho může stát vzít lidem peníze a dát je nějakému podnikateli dle svého uvážení, prostřednictvím dotací nebo veřejných zakázek. Tento podnikatel pak může vytvořit nová pracovní místa, někdy je to dokonce podmínkou takovéto dotace. Ale je potřeba si uvědomit, že předtím ty peníze stát vzal jinému podnikateli, nebo lidem, kteří by je tomu podnikateli dali za jeho zboží. Takže se nevyrobí zboží, které si lidé přejí, ale zboží které si nějaký politik či komise myslí, že by se vyrobit mělo. Například namísto místo bezpečnějších a pohodlnějších aut máme pak luxusní veřejný dům Vyhlídka v Náchodě (dotace) nebo falický orloj na náměstí Svobody v Brně (veřejná zakázka).

Stát je špatný zaměstnavatel

Z uvedených příkladů lze vysledovat zajímavý jev: Čím více se stát v tvorbě pracovních míst angažuje, tím horší a dražší důsledky to pro občany má. Státní úřad, který neprodukuje žádné zboží jen spotřebovává hodnoty, a to jak státní finance (které je nutno vzít z kapes daňových poplatníků), tak bere čas, práci a peníze občanům. Státní podnik sice zpravidla něco dělá, a občas někdo je s jeho službami spokojen. Ale jelikož není nijak zainteresován na výši svých tržeb, není žádná páka, jak jej donutit pracovat efektivně, tedy dělat dobré zboží a služby za nízké náklady. Dotace a vládní zakázky sice umožňují některým vybraným podnikatelům zaměstnat lidi, a něco vyrobit, ale druhou stranou rovnice je, že tyto peníze se někde musí vzít, lidé si nemohou koupit to, co by chtěli sami, a v důsledku toho jiný podnikatel jiné zaměstnance musí propustit.

V nejlepším možném případě, kdy všichni zúčastnění politici a úředníci jsou neúplatní, chytří a správně posoudí, co je dobré, a všichni státní zaměstnanci jsou tabulkovým platem motivováni k maximálnímu výkonu a úsporám, může veřejná sféra hospodařit téměř tak dobře, jako průměrný živnostník. Jelikož v naší zemi máme volby téměř každý rok, neexistuje záruka, že tento stav - podaří-li se někde dosáhnout - bude fungovat více než pár měsíců. Ve všech ostatních případech má nejlepší konečný výsledek pro občany vytvoření pracovního místa živnostníkem či podnikatelem bez dotací a jiných státních zásahů. Stát by měl co nejméně zasahovat do svobodného konání lidí, měl by se omezit na vymáhání existujících dohod a pravidel.

Nabídka práce

Ekonomové i politici obvykle rozdělují stranu nabídky práce na zaměstnance a nezaměstnané, a pak hledají (v horším případě nabízejí) řešení pro zaměstnance a řešení pro nezaměstnané. Podle mého názoru je to pohled velmi zjednodušený a krátkozraký. Spíše bych řekl, že jsou:
lidé, kteří jsou ochotni se živit prací lidé, kteří se chtějí práci vyhýbat, nevadí jim žít z cizích peněz bez práce, ať již díky štědrému sociálnímu systému, nebo rovnou z kriminality

(Předmětem článku není péče o postižené, považuji za samozřejmé, že v 21. století je povinností společnosti o tyto osoby se postarat. Předmětem článku není ani důchodová reforma.)

Nezaměstnatelní

Tentokrát začnu druhou skupinou. Lidi, kteří se neúčastní trhu práce, nemá smysl v řešení pro nezaměstnané vůbec uvažovat. Soudě z nabídky volebních programů a z voličských preferencí, ve společnosti je zastoupen názor, že by stát měl umožnit těmto lidem relativně legálně a neškodně přežívat. Společensky přijatelné řešení bude muset tento názor zohledňovat.

Zaměstnatelní

Zbývají lidé ochotni pracovat, přičemž ochota znamená celé spektrum přístupů, od lidí, jimž je práce koníčkem a smyslem života, po lidi, které k práci donutit "pouhou" odměnou (bez násilí) jen opravdu obtížně. Tito lidé nabízí a prodávají svou práci. Dle svých možností a preferencí, někdy pravidelně na pracovní smlouvu, jindy příležitostně či sezonně, a když jim státem preferované možnosti nevyhovují, tak třeba formou tzv. švarcsystému (obcházení zákonů). Někomu se podaří prodat svou práci, někomu občas, a někomu vůbec ne. Někteří z těchto lidí jsou za určitých podmínek ochotni a schopni sami si najít zákazníky, zorganizovat práci, hospodařit a vést účetnictví, případně dokonce zaměstnat další lidi a vytvářet tak nová pracovní místa.

Možnosti řešení

Bezprostřední příčinou nezaměstnanosti je tedy příliš mnoho zájemců o práci a příliš málo zaměstnavatelů. Řešení nezaměstnanosti pak nutně spočívá v odstraňování této nerovnováhy. Nabízí se několik možností:

• Snižovat počet lidí ochotných pracovat. Kromě fyzické likvidace, kterou zkoušeli například socialisté v Německu při minulé integraci Evropy, je tu možnost vytlačit zájemce o práci do zahraničí, například vysokým zdaněním příjmů a platovými stropy pro vysokopříjmové vrstvy. Nízkopříjmové vrstvy lze pak složitou administrativou a povinnostmi vůči úřadům při hledání práce od této činnosti odradit a přesunout je do skupiny nezaměstnatelných. Tím se problém nezaměstnanosti převede na problém, kdo bude živit neproduktivní část obyvatel (asociály úředníky).
• Zvyšovat počet potenciálních zaměstnavatelů. Jak jsme zjistili v části o zaměstnavatelích, nejefektivnějším způsobem tvorby pracovních míst je podnikání bez zbytečných regulací, dotací, veřejných zakázek a dalších zásahů státu.
• Zajímavou možností je umožnění přestupu potenciálních zaměstnanců mezi potenciální zaměstnavatele. Z akceschopnosti, flexibility, organizace práce i přístupu k zákazníkům různých part řemeslníků nabízejících například rekonstrukce panelákových bytů (zahrnuje zednické, vodo a elektroinstalační práce, někdy také služby bytového architekta a projekční práce) by se mohli učit nejen šéfové státních organizací, ale často i manažeři zavedených a úspěšných soukromých firem.

Příště se podíváme na některá konkrétní „řešení nezaměstnanosti“ nabízená v nadcházejících volbách.