Prezidenti a premiéři zemí EU dne 23. dubna pověřili prostřednictvím videokonference Evropskou komisi přípravou plánu na oživení ekonomik, který by měl poskytnout potřebnou podporu zemím a hospodářským odvětvím zasaženým koronavirovou krizí. Na konkrétních parametrech chystaného fondu oživení se ale politici, zejména kvůli různému pohledu na společné zadlužení, opět neshodli.
Neshody o rozsahu a podobě záchranného balíku mezi unijními státy přetrvávají ale dlouhodobě. Zásadní náplní summitu byla právě debata o dlouhodobém plánu podpory zasažených ekonomik, který bude podle komise vyžadovat až dva biliony eur (52 biliónů korun!). Zatímco lídři nejzasaženějších jihoevropských zemí v čele s Itálií a Španělskem volali po co největším objemu zvláštního fondu a poskytování přímých grantů vládám, severské země či Nizozemsko navrhovaly co největší využití příštího sedmiletého rozpočtu a poskytnutí půjček, které by tolik nezvýšily společný dluh. Prostě a krátce již se jim státy jižního křídla EU nechce sanovat ze svých rozpočtů, ale ze společného finančního rámce. Zároveň ale nechtějí opustit tzv. "Green Deal".
Francouzský prezident Macron prohlásil, že pokud nebude shoda, může to znamenat konec eurozóny a stávající podoby EU. S tímto názorem prezidenta Macrona lze zcela výjimečně souhlasit. Je to pouze potvrzení skutečnosti, že dlouhodobě neexistuje shoda mezi jednotlivými státy EU. A ani nemůže. Sloučit 27 států s 24 různými jazyky, rozdílnými historickými kořeny a diametrálně rozdílnými úrovněmi ekonomiky, hospodářství a infrastruktury je prostě nesmysl. Vždy platila a platí zásada, že je bližší košile než kabát a každý stát si hájí v první řadě přirozeně v první řadě vlastní zájmy.
Zajímavé je, že o krizi eurozóny se už nezmiňují jen média nezávislá na hlavních proudech, ale i zprávy agentury Bloomberg, což jsou zprávy, které sleduje celý finanční svět na denní bázi a mohou tedy zásadně ovlivnit toky celosvětového kapitálu. Zároveň je třeba vnímat, že Itálie a Španělsko nejen aktuálně finančně trpí, ale děje se to už dlouhou dobu, po jejich vstupu do eurozóny. To, že nemůžou používat běžné ekonomické nástroje jako snížení kurzu měny jižní státy EU dlouhodobě oslabuje. Je to negativní důsledek situace, kdy se do systému jednotné měny zapojily země s odlišnými ekonomickými charakteristikami.
To postupně způsobilo až strukturální nezaměstnanost jižních zemí eurozóny (v podstatě hanlivě nazývaných PIGS nebo PIIGS), nevyřešilo se to uspokojivě dodnes a v těchto zemích je takřka strašidelná nezaměstnanost mladých (např. Řecko 62%, Itálie 54% mladých 15-29 let z celkového počtu nezaměstnaných), která oslabuje jejich státy tím, že jim tím v podstatě brání zakládat rodiny. Důležitá je ale i celková nezaměstnanost - ve Španělsku jedna z nejvyšších na světě (kolísá okolo 14%) a v zemi třeba prakticky vymizely smlouvy na dobu neurčitou, zejména pro mladé. Aktuálně je také ve Francii již 10 miliónů nezaměstnaných a je předpoklad, že bude hůře. A tak by se dalo dlouze pokračovat.
Je třeba také vzít v úvahu kaskádový efekt a blízké vztahy mezi některými zeměmi EU. Tak třeba Španělska a Portugalska nebo Řecka a Kypru. Tedy, když jedna z těchto zemí z eurozóny odejde, je dost pravděpodobné, že ji bude následovat i ta druhá. Další zesilující efekt může nastat ve vazbě eurozóna - EU. Protože, když už některá země bude chtít vystoupit z eurozóny, pravděpodobně nezůstane jen u toho. A jsme u třetího efektu, řekněme emočního. Jaké pomoci od EU se dočkaly země jako Španělsko a Itálie v době, kdy jim umíralo tisíce lidí na koronavirus, resp. dalších členských států? V podstatě žádné. Spíše ještě ostatní státy zakázaly vyvážet ochranné pomůcky ze svého území nebo je zabavovaly při tranzitu. Až poté, co Itálii přijeli pomoci Rusové, Kubánci, Číňané, dokonce i Katařané, se některé státy EU trochu rozhoupaly. ČR cosi poslala, Německo si vzalo šest pacientů apod. Ten pocit, že se na ně státy EU vykašlaly a orgány EU začaly vůbec něco dělat, až když vlna utichala, ten pocit přetrvává a hned tak nezmizí. V Itálii se to třeba hned projevilo na volebních preferencích. Strana Lega Mattea Salviniho, která již dávno nedoufá v reorganizaci EU, ale hlásí se k jejímu opuštění, už má podle průzkumů okolo 30%, i když momentálně není ve vládě. Protiunijní nálady také vedou ke snímání vlajek EU napříč Itálií.
EU se vůbec letos moc nepředvedla. Nová Evropská komise byla napřed dlouho zticha a nechala to tzv. "vyhnít" a pak hledala výmluvy, proč nemohla pomoci. Jediné, co dovedla, bylo zkritizovat zavírání hranic a chvíli poté zkritizovat jejich opětovné otvírání. Říct, že nevěděli, co dělat, by bylo slabé vyjádření. Spíš jim to bylo jedno a čekali, až problém vyřeší někdo jiný, aby pak zase mohli šikanovat státy za "nedodržování právního státu", "neochotu k evropské solidaritě" a tak podobně. Tentokrát se jim to ale může krutě nevyplatit až zjistí, že vlády nebudou chtít platit vyšší členský příspěvek do jejich společné kasy. A bude skvělé, pokud Česká republika, na základě proběhlého referenda o vystoupení z Evropské unie, vystoupí mezi prvními. Pokud to bude v koordinaci s některými blízkými sousedy, ještě lépe; vyzkoušeli jsme si, že to jde. Bolí to, ale jde to a za ten pocit svobody a nezávislosti na rozhodnutích nevolených elitářů z EU to stojí. Poslední potom zhasne a bude se platit účet. A ten bude velký!
