Ministerstvo obrany má plánovaný na rok 2020 velmi ambiciózní rozpočet. Jedná se o 75,5 miliardy Kč. Nárůst rozpočtu, který vypadá pozitivně (o 8,8 mld. Kč více než v letošním roce), ale skrývá určité a opakované riziko. Obrana má dlouhodobě problém své rozpočty vyčerpat při splnění všech podmínek pro veřejné zakázky. Navíc v minulosti byl obranný rozpočet hodně osekáván zejména vládami ODS a ministry za KDU-ČSL, ODS a ANO, až do prakticky neudržitelné hodnoty 0,97 % ročního HDP za ministra Stropnického. Přitom závazek členství v NATO dávat na rozpočet 2 % ročního HDP všechny vlády od roku 2004 soustavně porušují a dlouhodobě neplní.
Dalším problémem bylo, že se hlavně za ministrů Vondry a Stropnického nedařilo prakticky vůbec nakupovat vojenskou výzbroj, techniku a materiál, který byl dlouhodobě připravován "v mašličkách". Teď to sice vypadá, že se zadávání zakázek odblokovalo, ale i tak to jde dost pomalu, termíny se oddalují a prodlužují, na dodávky potřebného materiálu armáda dlouho čeká. Rozpočtový plán pro kapitolu Ministerstva obrany na příští rok se tedy jeví jako velmi ambiciózní, nárůst rozpočtu je příliš strmý, a tudíž nereálný. Armáda stárne, nábory se nedaří plnit a bude složité dané prostředky účelně a smysluplně proinvestovat. Navíc ochlazování ekonomiky na příští rok již ekonomové hlásají ze všech stran a například rostoucí cena zlata na světových burzách je jasným signálem - prostě bude hůř!
Dalším problémem je, do čeho vlastně obrana prostředky investuje. Správným krokem jsou akvizice, které jasně hovoří ve prospěch posilování schopností obrany našeho státu s podílem podpory domácího průmyslu. To je třeba švédský přenosný protiraketový systém RBS-70NG. Určitě jsou správné investice určené pro cvičení vojáků. To jsou podle mně asi vůbec nejlépe investované prostředky. Není prostě lepší přípravy, než když vojáci cvičí. Je potřeba také zopakovat, že pronájem supersoniků JAS 39-Gripen zásadně ovlivnil možnosti zásadní a hlavně dlouhodobé modernizace jak pozemních, tak vzdušných sil. Značná část rozpočtu je také určena na provoz a opravy příliš velké nemovité infrastruktury. Samostatnou kapitolou je výstavba Výsadkového pluku, ale o tom zase jindy.
Problémem z mého pohledu jsou však zahraniční operace, resp. jejich počet. Armáda ČR se v současné době účastní deseti zahraničních operací a čtyř pozorovatelských misí. K tomu má také předsunuté síly v Pobaltí. V souvislosti s množstvím těchto operací dochází k jasnému tříštění sil, přetěžování vojáků a nadměrnému opotřebení výzbroje, techniky a materiálu. Na druhou stranu nedochází z úrovně ministerstva obrany k vyhodnocování cílů a perspektiv těchto operací a na základě toho i k optimalizaci a snižování jejich celkového počtu. K dnešnímu dni máme v zahraničních operacích téměř 45 % nasazených vojáků z celkového počtu možných nasaditelných, přičemž běžně ve státech NATO je to okolo 25 % a v případě Polska je to dokonce pouhých 5 %. Jinými slovy, buďto potřebujeme armádu jednou tak velkou (nereálné) anebo naše zahraniční angažmá by mělo být (když už tedy si někdo myslí, že je to povinnost v rámci plnění závazků v členství v NATO a EU) tak maximálně poloviční.
Navíc vláda ČR (podle slov premiéra a ministra obrany) zvažuje vyslání dalších našich vojáků do operací v oblasti SAHELU a Sýrie. Když k tomu připočítáme ambice převzetí velení a velitelství a štábu v operaci na území Mali, je stávající situace zcela nežádoucí a dlouhodobě neudržitelná. To říkám s plným vědomím, kdy si velmi vážím práce našich vojáků v zahraničních operacích, kde plní ty nejnáročnější úkoly, rozkazy a nařízení. Chyba je však ve strategii a změny přístupu USA a států NATO k Afghánistánu. Po 17ti letech je operace v bodě nula, USA střídavě jednají s Talibanem, bezpečnostní situace se zhoršuje, produkce opia stoupá a Taliban posiluje. Odešly odsud vojska např. Kanady a Francie a nejsou žádné důvody národního zájmu aby zde byla i naše vojska.
Na druhé straně dlouhodobě pokulhává plnění primárního úkolu Armády ČR, tedy obrana území České republiky. A to jak personálně, tak materiálně. Zejména pozemní síly potřebují lépe vybavit. Armádu také čeká v příštím roce zásadní reorganizace velení a řízení, kdy vzniká nový stupeň operačního velení a také vznikají nová velitelství.
Z těchto důvodů jsem proto v návrhu rozpočtu pro rok 2020 pro Ministerstvo obrany navrhl přesunout část prostředků určených na zapojení Armády ČR do operací a pohotovostních sil ve výši plánované pro operaci Resolute Support v Afghánistánu, ve prospěch zajištění činnosti a rozvoje bojových sil, podpory a zabezpečení. Je to částka 489 834 tisíc Kč. Toto opatření má za cíl rozvoj schopností pozemních sil Armády ČR. Cílem tohoto návrhu rozpočtového opatření je zejména snaha o nápravu dlouhodobého zanedbávání a zpackaných akvizic všech těch Parkanových, Bartáků, Nečasů, Vondrů a Stropnických.
A úvaha na závěr. Pokud se plánované zásadní strategické a významné akvizice v roce 2020-21 ministerstvu obrany nepodaří nastartovat a rozběhnout, tak armáda již bude umírat definitivně. To vše s ohledem na plánované příjmy a výdaje státního rozpočtu, které jsou čím dále více nereálné a také pokud se podíváme na to, co se děje v NATO a EU. V obou organizacích se připravují změny zakládajících smluv anebo parametrů rozpočtů (dotací) a s ohledem třeba na Turecko, Brexit, "uhlíkovou stopu" anebo Grétu a její novodobé klimatické náboženství, tak je jasné, že vše bude jinak. Pokud se na tohle z úrovně naší vlády a našich politiků "naběhne", tak potom v armádě ten pomyslný "poslední zhasne", protože priority rozpočtů budou prostě nutně směřovat jinam. A to bych naší armádě po všech těch dekádách trvalých bolestí a slibů opravdu nepřál.
Radovan Vích
poslanec, místopředseda Výboru pro obranu
