My jsme v současné době v docela výjimečné situaci, protože jsme zaznamenali globální ekonomickou krizi, která samozřejmě měla svůj velký dopad na ekonomiku v rámci Evropské unie a samozřejmě tím pádem i na ekonomiku České republiky. My jsme neměli tu možnost jako Polsko, které dokázalo v loňském rekordně krizovém roce obstát s tím, že mělo jako jediná členská země Evropské unie ekonomický růst. Česká republika zaznamenala čtyřprocentní propad hrubého domácího produktu v loňském roce a postupně nastává oživení. Jsem přesvědčený, že ta lekce, která proběhla v rámci ekonomického vývoje v posledních letech, je svým způsobem užitečná. Bylo by chybou, kdybychom ji nevzali v potaz v dalších krocích, které budeme dělat. Mimo jiné prokázala to, že když se na ekonomických univerzitách učí, že ekonomika má cyklický vývoj a že ve fázích konjunktury nastávají fáze ekonomického poklesu, takže je to skutečně pravda, že to není pouze věc, kterou najdeme v ekonomických učebnicích, ale že to skutečně odpovídá ekonomické realitě. Analýzy důvodu vypuknutí této ekonomické krize nemá příliš význam, protože tuto krizi jsme si nepřáli, nevyvolali jsme ji, nicméně přesto jsme byli nuceni jí čelit. Pro Českou republiku, která má velmi proexportně orientovanou ekonomiku, to samozřejmě byla velká výzva. Já bych tady chtěl připomenout, že export tvoří 80 procent hrubého domácího produktu. Česká republika, která má deset milionů obyvatel, tak má větší vývoz než má Polsko s 38 miliony obyvatel a dokonce export České republiky je větší než ze Slovenska, Maďarska a Rumunska dohromady. Já na těch číslech chci jenom ukázat, jak obrovským způsobem je Česká republika závislá na exportu především v oblasti průmyslu a jak tudíž nějaké oživování ekonomické poptávky, nějakými stimulačními impulsy. České ekonomice by prakticky nepřineslo vůbec žádné pozitivní efekty. Pro nás je podstatně důležitější, jak se vyvíjí ekonomika našich klíčových exportních teritorií, což je především teritorium Evropské unie. 87 procent českého exportu směřuje do Evropské unie. To znamená, že jsme ekonomicky nesmírně provázáni s Evropskou unií a s tohoto pohledu je pro nás klíčový faktor oživení ekonomiky v evropské unii a samozřejmě primárně v Německu, protože jedna třetina českého exportu směřuje do Německa.
To, co pomohlo české ekonomice čelit dopadu ekonomické krize, tady bych chtěl připomenout, že v loňském roce jsme zaznamenali pokles hrubého domácího produktu o 4,1 procento, ale průmyslová výroba v loňském roce poklesla proti předchozímu roku o 15 procent a export o 10 procent, tak přesto česká ekonomika ustála tuto ekonomickou krizi relativně v dobré kondici a je schopna nyní absorbovat určité růstové impulsy, které vznikají především tím, že roste poprávka po českém zboží, po českých výrobcích a službách.
My jsme také nezanedbali přípravu na tuto krizi. Začali jsme již v roce 2006, kdy došlo ke změně vlády a středo levicová vláda byla nahrazena středo pravicovou vládou, tak byl spuštěn proces ekonomických reforem. My jsme totiž ještě v roce 2006, kdy česká ekonomika zaznamenala šesti procentní ekonomický růst, tak jsme měli deficit státního rozpočtu 100 miliard korun českých, což odpovídá zhruba hodnotě čtyř miliard euro. Znovu opakuji, při šestiprocentním ekonomickém růstu. Znamenalo to začít s konsolidací ve veřejných financích. My jsme spustili reformy v sociálním systému, ve zdravotnictví, reformy důchodového systému a také reformy daňovém systému a reformy v regulativním prostředí, které reguluje podnikání.
Ty klíčové reformy spočívaly v tom, že jsme za prvé snížili celkové daňové zatížení. Složená daňová kvóta dosahuje v České republice zhruba 34,5 procenta. Provedli jsme také zavedení flat tax, čili rovné daně, která byla zavedena u daní s fyzických osob a snížili jsme také korporátní daň. Provedli jsme také reformy v sociálním systému, kterými jsme ušetřili během tří rozpočtových let 2008 až 2010 sto miliard českých korun, což odpovídá zhruba čtyřem miliardám euro. Současně ale tyto reformy v sociálním systému neznamenaly zhoršení sociální situace v České republice, protože od počátku byly designovány tak, aby byly výhodné. Především pro rodiny s dětmi, takže zavedení těchto reforem od 1. ledna v roce 2008 se reálné příjmy rodiny s dětmi vzrostly z roku na rok o 4 procenta. V roce 2009 o další 2 procenta a stejný předpoklad je i v letošním roce. A ten růst reálných čistých příjmů rodin s dětmi byl přes ekonomickou krizi, která byla především masivní v loňském roce. Ty reformy spočívaly hlavně v tom, že jsme podporu rodin přesunuli do daňového systému, že jsme zrušili sociální dávky, že jsme provedli také zpřísnění sociálního systému tak, aby sociální dávky byly směřovány především k těm, kteří skutečně potřebují naši pomoc a naši solidaritu a nebyly zneužívány těmi, kteří sociální dávky nepotřebují.
Zahájili jsme také první etapu důchodové reformy, která také, pravda, přinesla celou řadu nezbytných, ale nepopulárních kroků. Nepopulární kroky spočívaly například v tom, že byly zrušeny všechny privilegované důchodové kategorie. Máme vytvořený jednotný důchodový systém, ve kterém žádná profese není zvýhodněná. Věk odchodu do důchodu se zvýšil pro muže, ženy bezdětné nebo ženy s jedním dítětem na 65 let a odložila se také minimální povinná délka pojištění z 25 let na 35 let. Vedle toho jsme také provedli reformu invalidních důchodů. To mají asi naše země velmi podobné, že v systému invalidních důchodů docházelo k poměrně častému zneužívání a ta reforma spočívala tedy ve větším zpřísnění celého systému.
Důsledkem těchto opatření v daňovém, sociálním a důchodovém systému ale nebylo zchudnutí a zhoršení sociální situace, ale naopak. Tam, kde vyvíjena aktivita, kde lidé usilovali o to vyřešit svou práci, svou situaci a pokud možno si vydělávat prací, tak naopak došlo ke zlepšení sociální situace. Před provedením těchto reformních kroků pouze 38 procent českých domácností dosahovalo měsíčního příjmu na hlavu ve výši 10 tisíc korun českých. Po provedení těchto změn v roce 2009 již dosáhlo na tento příjem, to znamená 10 tisíc korun, minimálně deset tisíc korun na hlavu měsíčně, 58 procent českých domácností. To znamená po zavedení reforem během dvou let skok o 20 procentních bodů z 38 procent na 58 procent. Velmi se stalo totiž nevýhodným pobývání na sociálních dávkách a klesla také velmi výrazně dlouhodobá nezaměstnanost a naopak se stalo podstatně atraktivnějším pracovat, byť třeba za nízkou mzdu, ale pořád být tedy zaměstnán než pobírat sociální dávky.
My jsme se samozřejmě zaměřili i na změny v oblasti podpory podnikání. Vždycky jsme byli přesvědčeni, že podpora podnikání nemá spočívat v tom, že veřejné prostředky naléváme podnikatelským subjektům a dáváme jim je, ale že mají spočívat především v tom, že vytvoříme příznivé prostředí. Příznivé prostředí s hlediska daňového systému, to znamená tu možnost nízké daně, příznivé prostředí z hlediska odstraňování regulačních bariéra příznivé prostředí z hlediska pokud možno pružného trhu práce. Abych to uvedl na konkrétních číslech, ještě v roce 2006 trvalo v České republice v průměru založení firmy 40 dní. Po provedení těchto reformních kroků v loňském roce trvalo založení firmy již jenom 15 dní. Podle mého názoru je to pořád hodně, ale pořád je to lépe než těch 40 dní, to znamená, tady nás ještě kus práce nečeká.
My chceme dále pokračovat v nutných krocích v oblasti ekonomických reforem. Proč chceme provádět ekonomické reformy, které jsou a logicky budou nepopulární. Máme k tomu dva základní důvody. Tím prvním důvodem je zastavit zadlužování naší země, které se přenáší na naše děti a na naše vnuky. Já chci tady velmi zdůraznit, mluvíme-li o zadlužování, tak my tím nemyslíme pokles deficitu veřejných financí pod tři procenta hrubého domácího produktu, protože ty tři procenta hrubého domácího produktu je dluh a někdo ho musí zaplatit. A musí ho zaplatit daňoví poplatníci České republice. My chceme udělat takovou rozpočtovou politiku, abychom nejpozději do roku 2016 dosáhli vyrovnaných veřejných financí, to znamená financí, které by se obešli bez deficitu. To je první klíčový úkol, kvůli kterému provádíme a promýšlíme reformy.
Tím druhým klíčovým úkolem je udržet, respektive zlepšit dlouhodobou konkurenceschopnost české ekonomiky v globální konkurenci. My jsme hluboce přesvědčeni o tom, že konkurenceschopnost je klíčovým faktorem ekonomického úspěchu. Znamená to tedy mít jednoduchý daňový systém, pružný trh práce, motivující sociální systém, který motivuje k nalezení zaměstnání, nikoli pobývání na sociálních dávkách. Znamená to snížení administrativních bariér, znamená to také velmi agresivně postupovat proti korupci a snížit korupční potenciál, protože korupce deformuje svobodný trh. Je to jedno z největších nebezpečí pro svobodný trh a znamená to také zmenšovat administrativní bariéry v oblasti podnikání. Jsou to tedy tyto dva základní důvody, kvůli kterým chceme pokračovat v reformní politice, zastavit zadlužování naší země a výrazným způsobem zvýšit její konkurenceschopnost jako jediný zdroj dlouhodobého stabilního růstu a prosperity v naší zemi.
Reformy, které se chystáme provádět, tak jsou zaměřeny samozřejmě velmi výrazně na klíčové systémy, jako je důchodový systém, protože pokud se podíváme na český státní rozpočet, který má výdaje zhruba ve výši 1 100 miliard českých korun, tak z toho náklady na důchodový systém představují 340 miliard korun, to znamená přibližně 30 procent. Znamená to tedy nejenom z tohoto rozpočtového důvodu reformovat důchodový systém, ale vzít také v potaz dramatickou výzvu, kterou čelíme a to je demografický vývoj v České republice a na tento demografický vývoj musí důchodový systém reagovat. To znamená my jsme provedli první etapu důchodové reformy a musíme teď pokračovat dalšími etapami důchodové reformy.
Musíme dále pokračovat v reformě sociálního systému, jehož základní ideou musí být, že sociální systém nesmí být sluníčko, které svítí na všechny. Sociální systém musí být reflektor, který svítí pouze na ty, kteří tu pomoc a naši solidaritu opravdu potřebují. U těch, kteří ji nepotřebují, tak různé pobídky třeba v oblasti rodinné politiky a podobně, máme dělat cestou daňového systému, nikoli cestou vyplácení sociálních dávek.
Já jsem tady již mluvil o reformě důchodů, reformě sociálního systému a musím uvést ještě další klíčovou reformu a to je reforma zdravotnictví. Reforma zdravotnictví je naprosto nutná z několika důvodů. Prvním faktorem je demografický vývoj. To znamená fenomén dlouhověkosti. V České republice velmi razantně narostla střední délka života. Za posledních 18 let vzrostla v České republice o čtyři roky, čili poměrně skokově a poměrně rychle, abych to uvedl na konkrétních číslech, my máme v současné době zhruba 21 procent našich spoluobčanů, kteří jsou starší šedesáti let. V roce 2030 to bude jedna třetina občanů České republiky, kteří budou starší šedesáti let. Máme-li dnes 380 tisíc našich spoluobčanů, kteří jsou starší osmdesáti let, tak v roce 2050 jich bude v České republice jeden milion a na to samozřejmě ten systém zdravotnictví musí reagovat. Musí reagovat také na to, že moderní léky a moderní medicínské technologie jsou samozřejmě výrazně dražší a proto musíme provést i reformu zdravotnictví, která je z hlediska veřejných financí, tak systém financování zdravotnictví v důchodovém systému ten druhý nejdražší. Tam směřuje, já jsem řekl, že do důchodového systému jde třeba v letošním roce 340 miliard českých korun, do systému zdravotnictví směřuje 220 miliard českých korun, to znamená je to vlastně po důchodech druhá největší položka v rámci veřejných rozpočtů, v případě zdravotnictví, díky tomu, že máme systém zdravotního pojištění, tak je to položka, která je uložená mimo státní rozpočet.
Musíme také dále pokračovat v reformách daňového systému, to znamená mít výrazně jednodušší a snáze vymahatelný daňový systém. Naše reformy musí velmi výrazně snížit korupční potenciál v České republice, protože korupce je společenské zlo prvního řádu a jak jsem již řekl, narušuje svobodný trh a narušuje základní pravidla civilizované společnosti a musíme také snížit regulační zátěž českých podnikatelských subjektů, protože pracovní příležitosti nevytvoří žádná vláda, žádný stát, pracovní příležitosti vytvoří pouze podnikatelský sektor a vláda nebo stát může pouze pomoci a podpořit ten podnikatelský sektor a nebo naopak mu házet klacky pod nohy.
A my jsme se rozhodli jít tou první cestou, to znamená podpořit ten podnikatelský sektor reformními politikami, protože rozhodně rozvoj podnikatelského sektoru znamená rozvoj nových pracovních míst a pracovní místa znamenají, že lidé si vydělají na své živobytí tím nejdůstojnějším způsobem – vlastní prací, což je důstojnější způsob, než když na živobytí mají zajištěny prostředky ze sociálních dávek.
Znamená to také, se postupně koncentrovat i na další opatření, jako je reforma systému justice, jako je usnadnění vymahatelnosti práva v České republice, zkrátka té práce je v České republice více než dost.
A samozřejmě ty problémy, které musíme vyřešit jsou někdy poměrně komplikované. To, co v každém případě chceme dělat a co je jakousi vůdčí linkou politiky mé vlády, je, že nechceme, aby vláda strkala před problémy hlavu do písku. Když Winston Churchill řekl, že žádný problém se nevyřeší tím, že ho uložíme k ledu a to je jakýsi základní přístup, jakým my chceme jít, chceme problémy řešit, nikoli je odkládat k ledu.
A když už jsem zacitoval Winstona Churchilla, tak ten řekl, že přednášející má pokud možno vyčerpat téma, ke kterému diskutuje, nikoli posluchače. A protože se velice řídím Winstonem Churchillem, tak bych si dovolil se svým úvodním vystoupením skončit.
