„Jsem z Borovan. V padesátých letech se místní odvolávali na tátu, což byl řezník a sedlák, že půjdou do kolchozu potom, co vstoupí on. Dopadlo to tak, že jeho zavřeli do pracovního tábora a ostatní sedláci vstoupili do kolchozu. Všichni se nám vyhýbali, nikdo nám nepomohl. Měl jsem tu úžasnou zkušenost už od dětství vidět, jací tady lidé dokážou být hyeny,“ vzpomíná Čestmír Hofhanzl, jenž byl dlouhá léta poslancem za ODA, pak členem i jiných stran, ale nakonec se stáhnul do ústraní venkova.  

Vinni před historií

„Zákon o protiprávnosti komunistického režimu se připravoval v létě 1993. Byl jsem původně v komisi, a když jsem po dvou sezeních zjistil, že chtějí ušít prázdnou normu, tak jsem jim řekl, že nejsem křoví, že se toho účastnit nebudu. Koho bych v tomto ohledu potrestal, tak Libora Nováka mladšího, který byl za ODS předsedou té komise. Právě on měl zaručit, že novela bude bezzubá. Chtěl jsem udělat svůj vlastní návrh. Sepsal jsem si důvodovou řeč, proč musí být KSČM zakázána. Navíc jsem slovo po slově vyjmenoval důsledky, které si poneseme, když to neuděláme. A dal jsem pozměňovací návrh, aby se účinností zákona komunistická strana zakázala. Svou řeč jsem končil slovy, že tak, jak poslanci zvednou ruku, je zaznamená historie. A jestliže to nebude schváleno, jsou před historií vinni. To ticho, co se mezi nimi pak rozhostilo, by se dalo krájet,“ popisuje, jak chtěl už v červáncích demokracie zakázat komunisty.

Různé nekončící debaty o vině komunistů a jejich nedemokratičnosti mu přijdou zbytečné. „Vždyť půlka lidí, kteří se kolem toho pohybují, se v té vině koupe až po uši. V podstatě o tom, že můj návrh schválen nebyl, rozhodli oni. Pokud se nebudeme držet křesťanství, tak nemá nic cenu. Lidské společenství fungovalo tak, že za slovy a činy musel být přesný obsah. Když někdo přestoupil určitou hranici, tak byl potrestán a vyloučen ze společnosti. Když nebyl, tak se obsah pojmů vyprázdnil a o tom je celá tato doba,“ vysvětluje.

Mladí zatvrzelí blázni

„U mladých je otázka, co se z nich vyvine poté, co přijdou do reálného života. Ten všeobjímající marasmus by je totiž mohl pohltit. Jestli se alespoň z některých stanou zatvrzelí blázni, tak je naděje na změnu. To vím z vlastní zkušenosti. Když tátu zavřeli do pracovního tábora a máma zůstala se čtyřmi dětmi sama, musel jsem jezdit sám orat pole. To mi bylo deset. Museli jsme mámě pomáhat, přesto nás vždy učila: přeskoč, přelez, nepodlez. Ať bylo zle nebo ne, museli jsme se nějak postarat,“ říká k vlně antikomunistických protestů studentů.