„Zírám na poplivanou a počmáranou stěnu. Pět kroků ke dveřím, pět k mřížím na okně. Kroky víří chuchvalce prachu a špinavý igelitový závěs okolo zašlé záchodové mísy,“ začíná na stránkách deníku Blesk další ochutnávka z románu psaného přes mříže.

„Proč já, co jsem udělal špatně?,“ ptá se vězněný Rath sám sebe. „To se nedá vydržet, co mám udělat, já chci domů. Umřu tady,“ zoufá si.

Pak popisuje, jakým způsobem probíhá vydávání jídla. „Plechovým okýnkem uprostřed dveří mi podávají skoro polovinu bochníku chleba v celofánu a kousek margarínu k tomu. „Naftu?“ zní česko- vietnamský dotaz. „Ne, děkuji,“ odmítám místní vězeňské černé pití, které je bůhví z čeho. Říkají mu nafta,“ píše o vězeňské variaci na kávu.

„V cele je odpoledne skutečně příšerné vedro. Nelze vyvětrat, před mřížovaným oknem je plexisklový dekl, fungující jako skleník, a bytelné plechové dveře se nemohou otevřít. Vzduch se ani nehne,“ vykládá poslanec. Urgence o vyvětrání prý bachaři odmítají s tím, že má být rád, protože o patro výš prý vloni bylo až šedesát stupňů.

„Cítím, jak kysele zapáchám potem. Sprcha dvakrát týdně v těchto vedrech je fakt síla,“ píše Rath. V celách pro šest vězňů to podle něj musí vypadat jak v pavilonu opic.