Ale vezměme to po pořádku. Ve zmiňované kapitole totiž zdaleka nepadlo jen jméno Johna – objevila se tam i další jména, většinou hvězd mediálního světa.

„Říká-li se o novinářích a reportérech, že jsou hlídacími psy demokracie, pak v Čechách měli a mají ve vztahu ke zpravodajským službám docela snadnou roli. Za celou dobu, co jsem se pohyboval ve zpravodajské komunitě, jsem zaznamenal vskutku jen pár náběhů, které by snad mohly svědčit o jakémsi pokusu narušit ústavní pořádek. Jenomže toho si nevšimli novináři – ti bohužel od začátku velkých změn klouzali vždy jen po povrchu problému,“ napsal Jiří Růžek ve své knize, která se stala ihned po uvedení na trh bestsellerem. Tedy pokud se nezakládají na pravdě spekulace, které se záhy v souvislosti s nedostatkem knihy objevily, že dílo někdo úmyslně skoupil…

Novináře nezajímalo, proč máme mít čtyři zpravodajské služby

Jak Růžek konstatoval, že si nepamatuje na to, že by nějaký novinář řešil problém vztahu vlády, zpravodajských služeb a Parlamentu proto, aby poukázal na případnou možnost odchýlit se od ústavního pořádku. Příčina možná byla v tom, že tyto nanejvýš důležité otázky si nekladli politici ve vládě, ani v Parlamentu a tudíž k nim média nenašla cestu. „Nikdo z médií se neptal ani na to, jaké jsou důvody toho, aby Česká republika měla hned čtyři zpravodajské služby. Nicméně, co novináře přece jen zajímalo, byl mocenský boj o vnitro i tajné služby, který se překlopil do osobních vztahů, později do soupeření politických stran a usilování o vliv na tyto tajné služby,“ popsal dále Růžek.

Podle něj byl důvod v tom, že si nikdo z novinářů nechtěl dát práci, aby nastudoval systematiku zpravodajské činnosti. Aby zkrátka věděli, co je dobře a mohli reagovat, stejně tak jako i na to, co by zjistili, že je špatně.

„Uvědomuji si, že žádám po novinářích, aby studovali zákony a právní předpisy, normy, směrnice a organigramy, aby mohli pochopit, jak fungují v tomto zvláštním prostředí pracovní vztahy. Jelikož to ale nepoznali, zůstávali dále slepí a hluší a jejich vyprávění se míjela s podstatou problémů, které byly příčinou chyb či selhání ve zpravodajských službách,“ upozornil Jiří Růžek.

V obecné rovině má přitom vztah zpravodajské služby a médií dvě úrovně. Buď se zpravodajská služba s novináři vůbec nebaví, s odvoláním na to, že je přeci „tajná“ a v takovém případě za ni hovoří mluvčí vlády, nebo má svého mluvčího a tiskový odbor, které lze oslovit a požádat o vyjádření. Zpravodajská služba totiž žije z peněz daňových poplatníků a tudíž ti mají právo, aby se v médiích o její službě dozvídali informace.