Zkritizoval mediální humbuk, který se děl kolem úmrtí Václava Havla. „Já jsem také sledoval onen mediální humbuk, bylo to snad až znásilňování veřejného mínění! Skutečně hrůza. Napřed se – a to je v této zemi dávnou tradicí – k Havlovu úmrtí vyslovovali lidé, kteří s ním za jeho života nic do činění neměli anebo se k němu v minulém režimu stavěli i zády. Pak teprve s odstupem hodin následovala skupinka z těch, kteří mu byli opravdu blízcí a zůstávají ještě naživu. Já jsem nikdy žádným Havlovým kamarádem nebyl, spíš v osmdesátých letech po určitý čas a jenom do určité míry jeho sympatizantem. A to až do doby, než mě jako člověk a poté i v roli prezidenta, zklamal. Pozůstatkem toho tehdejšího několikaletého vzájemného kontaktu zůstávají mnou tři knižně vydané jeho divadelní hry. Tím myslím v mém nakladatelství Obrys/Kontur-PmD. Byly to Largo desolato, Pokoušení a Asanace. Všechny mezi lety 1985 až 1988,“ řekl v rozhovoru Strož.

Pohřeb Havla a Gottwalda

Obul se i do Václava Klause. „To snad ví v tomto státě opravdu každý, že Havel a Klaus si nebyli sympatičtí, že spolu nevycházeli a velmi často si odporovali. Přesto teď prezident Klaus nad svým předchůdcem Havlem ronil pomyslné slzy, které nemohly být jiné než krokodýlí. Podobně tomu bylo ve čtyřiadevadesátém roce při pohřbu Karla Kryla. Tam skutečností znalí pozůstalí museli snášet výlevy Ivana Medka, kterého Karel z hloubi duše nenáviděl. Medkovi přece také kromě jiných morálních poklesků vyčítal jeho údajné americké agentství. – A mimochodem: Na Krylův pohřeb se Havel nedostavil, což asi bylo správné, trápilo ho zřejmě nečisté svědomí. Mohli bychom jít ale třeba i hlouběji do historie, k pohřbům Gottwalda, Zápotockého,“ uvedl básník.

Dále říká, že i při pohřbu komunistického prezidenta Klementa Gottwalda, byl tento člověk zhošťován. Pokud někdo nad Gottwaldem netruchlil, hrozil mu postih. „Dát veřejně najevo svou lhostejnost, nebo dokonce snad – nedej bože – jakési opovržení, za takové jednání hrozily tvrdé postihy. V současné české demokracii, jíž se zdejší režim zaklíná, tomu ovšem není o moc jinak. Trestá se tu pro změnu tím, že se zruší internetové stránky seskupení, která odmítají za Havla tesknit, smažou se negativní postoje jednotlivců na webu a veškerá ostatní masová média unisono veřejnosti lživě vnucují, že „národ“ stojí pevně sevřen jako jeden muž za Havlovou rakví,“ srovnal pohřby obou exprezidentů Strož.

Tigrid a Havel

Strož upozornil, že Havel byl v sedmdesátých a ještě počátkem osmdesátých let osobou, kterou československý politický exil nijak neupřednostňoval. „U jeho levicové, ale ani pravicové části neměl žádnou zvláštní důvěru a tím pádem ani oporu. Ti pravicoví mu – hlavně pak po vzniku Charty 77 – vyčítali, že je prakticky beze zbytku obklopen reformními komunisty z roku 1968, levicoví zase buržoazní původ a kolaboraci s nacisty jeho rodinných příslušníků. A všem těm postarším osvíceným exulantským pánům dohromady pak vadily Havlovy styky s podivnými, z jejich pohledu bezprizornými živly, slučujícími se v tzv. undergroundu,“ vzpomíná exulant.

Zajímavě vypráví i vztahu Havla a emigranta a polistopadového ministra kultury Pavla Tigrida:
„Tigrid byl pro exil poměrně záhadnou figurou a dost si tuhle imidž o sobě i pěstoval. Říkalo se mu „agent všech rozvědek“ a nějaké férové jednání se od něho nedalo očekávat. Sám Havel o Tigridovi v dopisech nemíval zvlášť dobré mínění, hlavně také kvůli jeho odlišnému politickému směřování. Havel totiž platil za levičáka, nesčíslněkrát to o sobě zdůrazňoval. O to víc mě potom po převratu překvapilo, že si Tigrida vzal k sobě na Hrad a umožnil mu „vypracovat se“ dokonce až do postu ministra kultury“.

Spousta tvrdého alkoholu a bankovky v cizích měnách

Podle Strože, se naše země propadla se do kulturního barbarství, k němuž lze jen ztěžka hledat obdobu, což je z velké části taktéž jedna z Havlových „zásluh“. Vzpomíná i na setkání s Havlem v pražském Špalíčku.

„To, čeho jsem byl pak u Havlů svědkem, mě docela zviklalo: Nepředstavitelná mačkanice lidí, asi „revolucionářů“, mezi nimi spousta zahraničních novinářů a všude kolem mraky cigaretového dýmu, lahví a sklenic tvrdého alkoholu. Po skříních, na gauči poházené celé štůčky bankovek v nejrůznějších měnách.

Poslední básníkovo setkání s Havlem se odehrálo na jaře 1993, krátce po Havlově znovuzvolení prezidentem ČR. „Stalo se tak v Bonnu, kam si Havel pravděpodobně vyrazil pro nějakou novou radu svého velkého přítele, prezidenta von Weizsäckera. Odpoledne pak probíhal slavnostní program na bonnském velvyslanectví, z minulých dob pojmenovávaném „bunkr“. Pro jeho masivní architekturu z betonu. Přijeli jsme tam s manželkou na výslovnou žádost Jiřího Gruši, který teď už jen půlce té budovy – z jedné strany na štangli trčela česká a z druhé slovenská vlajka – tou dobou šéfoval,“ říká Strož.