Pane Millere, byl jste to Vy, kdo během sametové revoluce byl hlavním organizátorem stávkového hnutí mezi dělníky. Můžete shrnout na úvod, jak se vše tehdy odehrávalo? Přece jen, vyrostla mezi tím už celá jedna nová generace, události zná jen zprostředkovaně...

Nemyslím, že by se o mně měly šířit nepravdy v tom smyslu, že jsem organizoval stávkové hnutí všech dělníků, protože by to nebyla pravda. Já organizoval nikoli stávku, ale 'prvomájový průvod', a to nejen dělníků, ale i jak se tehdy říkalo, pracující inteligence. A pak, nebyl jsem sám, ale byl jsem součástí určité skupiny lidí, která pochopila a konala. To je vše.

Přesto vždy jednou za čas jste asi právě na toto dotazován…

Ano, každé pěti nebo desetileté výročí jsem dotazován médii „Jak to vlastně v tom závěru roku 1989 bylo?“  Někdy je paměť neužitečný balvan a někdy mám pocit, že čím více se od nějakého historického bodu vzdalujeme, tím více pravdivý obraz přetváříme. Přitom pro historii není 25 let zase tak dlouhá doba a „listopad“, v revoluční době tak srozumitelný, se s odstupem let stává předmětem spekulací, záhad a někdy i prostorem pro vyprávění pohádek. Pro mne je každé výročí „listopadu“ vždy obdobím, kdy v konfrontaci s tím, co slyším a čtu, se i já snažím rozpomenout, jak to vlastně bylo. Dnes už jsem se oprostil od emocí a černobílého vidění světa a posuzuji ony události zkušeností člověka, který u toho byl, poznamenaného tím, co bylo a je 25 let poté.

Nesporná fakta jsou ale studenti, nešťastně potlačený průvod, disidenti, Václav Havel – nebo se mýlím?

Vidíte, a já se spíš ptám, zda to opravdu byla ta stěžejní témata doby, anebo je jen přeceňujeme?

Rozhodli studenti revoluci nebo to byla inteligence? Nebo snad herci? Opravdu? Každé výročí se vzpomíná, jak studenti byli biti a všichni to odsuzovali, jenomže to není pravda. Nevím jak jinde, ale v pondělí v ČKD šel hlas o tom, že když mladí blbli, tak dostali přes zadek a dobře jim tak. Kdyby ten incident ze 17. listopadu režim neustále nekomentoval, možná, že by dokonce vyšuměl. V pondělí večer komentáře v TV dosáhly vrcholu a v úterý přišli již mnozí s jiným názorem. Udělat revoluci, to není jednoduché a nebylo to poprvé, kdy jsem poznal, že lidi se dají strhnout k revoltě zejména, když mají vůdce a je příhodná doba. Pracoval jsem v kovárně téměř 30 let. Lidé mě znali a mnozí si pamatovali na můj postoj z let 1968, který mne stál možnost studia na vysoké škole. Nebyl problém, aby již v úterý 21. listopadu se u mne v kovárně sešla skupina, která chtěla „něco“ udělat. Pak už to šlo velmi rychle. Ta skupina nebyla jediná, i v jiných závodech se organizovaly další a další skupiny. Tím, že má kovárna dodávala výrobky do více závodů ČKD, nebyl problém tyto skupiny identifikovat a svolat velkou poradu ke mně do kovárny. Výhodou totiž bylo, že byla stranou a pod uzamčením. A tak to vše začalo. Jednání neprobíhala jenom v rukavičkách, naopak, někdy to bylo velmi drsné, ale nebylo na vybranou. Já nejsem stádní typ, nerad se pohybuji v anonymním, emocemi zmítaném davu, jehož křičení nikam nevede. Nebyl jsem disident a Václava Havla jsem neznal. Že existuje, jsem se dozvěděl až ze zpráv v rozhlase nebo v TV. Chápal jsem jeho činnost jako jakousi revoltu, která mne neoslovila.