Za socialismu se Statis živil jako muzikant a ani dnes se netají svými levicovými názory. Po listopadu 89 pak před zbouráním ze svého zachránil zámek z konce 15. století a stal se tak v našich zeměpisných šířkách patrně jediným „revolucionářem", žijícím na zámku.

Je čím dál hůř

Zámek však nevnímá jako své sídlo, ale jako instituci, jejímž prostřednictvím může pomáhat lidem, řekl před časem ParlamentnímListům.cz. Dnes i on vnímá, že se ekonomická situace hlavně sociálně slabších rapidně zhoršuje.

„Situace se zhoršuje celým spektrem života společnosti a zasahuje také ty, kteří za to nejméně mohou. Ty, kteří nemohou vlastními silami vzdorovat byť alespoň dílčím způsobem dané situaci,“ konstatuje Prusalis. „Když k tomu všemu přičteme každodenní negativní obsah zpráv v rozhlase a televizi potažmo ve sdělovacích prostředcích všeobecně, dílo je dokonáno. Občan je zlomen, stává se apatickým a možná je to přesně ten stav, do kterého ho chce dnešní svět dostat,“ míní Prusalis.

Už není z čeho pomáhat

Ačkoliv je v Porubě znám jako člověk, který právě těm lidem, o nichž mluví, pomáhal, dnes už na to nemá prostředky. „Čas od času jsme byli schopni nějakým způsobem být nápomocni. Ale dnešní situace, kdy ceny energií stouply na takovou míru, že už jen s vypětím všech sil zvládáme bezdlužnost, o pomoci jiným už vůbec není řeč,“ přiznává Prusalis. K tomu připomíná, že ti, kteří vládnou, „kteří mají plná ústa o vyspělosti společnosti, by si měli uvědomit, že míra vyspělosti se měří její schopností pomáhat těm potřebným“.

Ošidit, okrást? Snad. Šidit a nekonečně podvádět?

Že lidé nevycházejí do ulic, přestože je zde hodně nespokojenosti, přičítá Prusalis možnému studu. „Měl jsem zato, že českého člověka může někdo ošidit, podvést, ale ne šidit a nekonečně podvádět. Je to i otázka hrdosti a možná, že u mnohých i věc studu při vzpomínce na plná náměstí skandující jednu větu a jedno přání: ...už je to tady!" říká zpěvák a podotýká: „Také cinkání klíči by dnes bylo těžší, už jich nikdo tolik nemá.“

„Mám-li být přímý v odpovědi, cítím velké zklamání a ptám se často i sám sebe - jak se může jeden Čech chovat tak nelidsky ke druhému?“ dodává smutně.