„Václav Klaus nás ale už v devadesátých letech zavedl do recese, byli jsme jediná země v regionu, která v druhé polovině devadesátých let šla do recese. Od té doby máme rok co rok příjmy, které jsou o deset až dvacet procent nižší, než by mohly být. Jeho působení je prostě více negativní než pozitivní,“ řekl Švejnar.

Liberální ekonomové ale nad Švejnarovým prohlášením kroutí hlavou. Ekonomickou krizi konce devadesátých let, respektive její zbytečné prohloubení, připisují spíše chybné monetární politice České národní banky.

Česko na tom nebylo hůře než ostatní postkomunistické státy

„Tak to je téma na celou knihu. Jak to podává Jan Švejnar, tak to je účelové, a podává to tak, aby to vycházelo určitým způsobem. Je fakt, že v devadesátých letech se některé věci udělaly dobře, a některé udělaly špatně. Dobře se podařilo například to, že jsme měli nejmenší inflaci ze všech reformujících se zemí. To mělo ale efekt, že zde byl i vysoký nárůst úvěrů a jelikož české banky neuměly dobře úvěrovat, tak to vedlo k bankovní krizi po roce 1997. Ta krize byla také způsobena tím, že ČNB provozovala pevný měnový kurz, namísto plovoucího. Kdybychom již tehdy měli plovoucí, tak ta krize být nemusela, nebo mohla být mírnější. Čili to nebyla ani tak chyba Klause jako chyba měnového režimu, který zavedla ČNB,“ řekl ParlamentnímListům.cz ekonom Pavel Kohout z firmy Partners, který byl i členem Národní ekonomické rady vlády.

„Úhrnem si myslím, že problémy české ekonomiky v devadesátých letech nebyly ve skutečnosti horší, než to, co zažívaly jiné srovnatelné státy. Když se podíváme na Polsko nebo na Maďarsko, tak tyto státy měly také špatné úvěry, ale jejich hodnotu vygumovaly vysokou inflací. Když se podíváme na bývalou NDR, ta zase obdržela ve srovnání s námi gigantické částky, ale dodnes má východní Německo 11procentní nezaměstnanost, zatímco v západním je šestiprocentní. Nedá se říci, že bychom byli nějak výrazně horší,“ dodal Kohout.

Švejnar je po bitvě generál

Kohout okomentoval i větu, že „od té doby máme rok co rok příjmy, které jsou o deset až dvacet procent nižší, než by mohly být“. „Kdyby rok 1948 dopadl jinak, tak bychom mohli mít příjmy větší o sto procent či o stopadesát procent. Kdyby rok 1938 dopadl jinak, vypadalo by to jinak. Kdyby rok 1648 dopadl jinak, vypadalo by to také jinak a takhle lze pokračovat. Je možné mít různé hypotézy, ale co říká pan Švejnar, nelze potvrdit, ani vyvrátit. Kdyby v historii nějaké věci dopadly jinak, mohli jsme se mít lépe, ale i hůře,“ míní Kohout.

Zástupce šéfredaktora pověřený řízením redakce ekonomického týdeníku Profit Lukáš Kovanda, který je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, má ke Švejnarovu pohledu rovněž silné výhrady.

„Já si vzpomínám, že někdy v roce 1997 publikoval tým českých ekonomů pod vedením právě Jana Švejnara knihu, která se zabývala transformací České republiky a v ní jsem žádné takové příkré hodnocení nezaznamenal, přitom už to bylo na konci devadesátých let. Zdá se mi, že když nyní pan Švejnar vystupuje, tak je to trochu pozdě a měl s těmito silnými slovy vystoupit v devadesátých letech, když se to odehrávalo,“ řekl ekonom Kovanda.

Když data dlouho mučíte, řeknou, co chcete

Podle Kovandy došlo ke konci devadesátých k nešťastným krokům ze strany ČNB, což říká například i člen současné bankovní rady ČNB Vladimír Tomšík. „Tam centrální banka nepříhodně zpřísnila svou měnovou politiku, což přispělo k útlumu českého hospodářství. Toto by měl pan Švejnar ve svém hodnocení též zohlednit,“ míní Kovanda.

Odhad deseti až dvaceti procent nechtěl Kovanda příliš hodnotit. „Když předkládá taková čísla, tak to též vyžaduje ptát se, jaký je za těmi čísly model a jak k nim došel. Nemohu říct, zda jsou správná, či ne, ale zdají se mi zvláštní, pokud by bylo míněno, že kontinuálně každým rokem ztrácíme deset či dvacet procent příjmů. To se mi moc nezdá. Ale opravdu bych potřeboval vidět, na základě jakých výpočtů k tomu pan Švejnar došel, protože jak říká známý nositel Nobelovy ceny Ronald Coase, pokud statistická data mučíte dostatečně dlouho, tak se nakonec doznají. To znamená, že lze nakonec vždy vytvořit nějaký model, který obhájí to, co chce ten či onen člověk hlásat,“ dodal Kovanda.