„Dlouho jsem naivně věřil, že rozhodují systémy, ne lidé. Politická praxe v mé zemi mě přesvědčila o něčem jiném: vložíš-li do sebelepšího systému mizerné lidi (nebo podaří-li se jim do něj vpašovat), dokážou ho zmršit k nepoznání,“ poznamenává autor.

Důkazem toho je i ČSSD, která sice má v českých zemích dlouhou tradici, ale jednou ji pozřeli komunisté a po Sametové revoluci ji ovládl dnešní prezident Miloš Zeman, který do ní vnesl „jakési okázalé pohrdavé buranství“. Dobře na tom není ani ODS, která se nejpozději v době opoziční smlouvy vzdala hodnot a dala přednost korytům. Dlouhou tradici v Česku sice mají lidovci, mohou být oním jazýčkem na vahách, ale podle autora jazýčkem poněkud mlsným, který zavrhne politickou dohodu, pokud bude mít pocit, že se mu jinde bude dařit. A jiné zavedené strany v Česku nejsou. Tedy, mimo komunistů. Ale i ti si nesou vlastní břímě minulosti.

Demokracie v Česku je mladá a nemá schopných lidi nazbyt. Mezi lety 1939 až 1989 ti schopnější často tuto zemi opouštěli a dnes nám zde schází. Obyvatelé Česka jsou po historických zkušenostech ochotni hledat nějakého nového politika, ve kterého věří jako ve spasitele. Kučera si to ale nemyslí. Hledání stále nových spasitelů spojené s jistým pocitem vlastní neomylnosti naší zemi nepomůže. Ani pokud si je vybereme v přímé volbě či v referendu.