J. nebyl žádný svatoušek. Zejména v pražském podsvětí byl jako doma. Mezi jeho nejoblíbenější činnosti patřilo podvádět podvodníky a obírat zloděje. Dohoda mezi policistou a tímto ráfkem byla jasná.

„Nesmíš nikdy výrazně překročit zákon, především spáchat nějaký násilný trestný čin, ublížit ženě, dítěti, starým. Žádný alkohol za volantem a informace, které předáš, musí vysoce převyšovat společenskou nebezpečnost tvých případných prohřešků!“

Jak se později ukázalo, toto se dělo v míře více než vrchovaté.

A byly to věci a kauzy, o kterých se mluví ještě dnes.

Informace měl T. na hospodářské kriminálce, na SOEZu, SPOKu, ÚOKFK – protikorupční službě (kam přešel), ale informace ke zbraním, drogám, padělkům, násilné trestné činnosti, krádežím a podobně byly podle příslušnosti předávány i na ÚOOZ, drogovku i BIS. Z ÚOOZ  dokonce obdrželi děkovné dopisy od vedení.

V roce 1992 přišla veliká aféra; někdo ukradl tři obrazy od Picassa. J. přišel za T. a pyšně oznámil – vím, kdo je ukradl a kde je má. Tip, který tenkrát policie dostala? Byl to jistý Láďa Huďák, známá firma, a má je schované někde v malém bytě na sídlišti v Lehovci. Vypadalo to téměř neuvěřitelně.

Kriminalisté informovali nadřízené u policie i na vnitru, ale tam se tomu nechtělo nikomu věřit. Tak se na vedení kriminálky vymyslela riskantní akce – operativní kombinace. Na Huďáka, který bydlel na Praze 4, byla nasazena sledka, aby jej hlídala a monitorovala jeho pohyb a pár kriminalistů s technikem se šlo do označeného bytu podívat. Partyzánština i na tehdejší dobu, ale ve hře bylo opravdu hodně.