Jak vnímáte tragickou zprávu o smrti čtyř českých vojáků v Afghánistánu?

Je to nejtěžší ztráta české armády, která nás postihla za 25 let od revoluce. Je to tragické. Do této doby jsme měli v zahraničních misích štěstí, vojáci se nám vraceli. Ti chlapci sloužili své zemi, padli při plnění úkolu. Také nesmíme zapomenout na hocha, který je těžce raněný. Takhle to cítím od srdce bezprostředně. Ať teď lidé myslí na ty vojáky a věnují jim vzpomínku. Měli bychom se zamyslet, jak těm rodinám pomoci. Pojďme si dát všichni černou stužku jako výraz soucitu.

Jsou sebevražedné atentáty tím nejhorším? Proti čemu se nejobtížněji brání?

Jsou útoky, proti kterým se můžete bránit lépe, či hůře. Sebevražedné atentáty jsou jedny z nejhorších. Bojujete s odhodláním nepřítele a máte minimální šanci na nějakou obranu.

Vy sám jste se zúčastnil vojenské operace Pouštní bouře v roce 1990-91 v Kuvajtu, který tehdy napadl irácký diktátor Saddám Husajn. Ocitl jste se také v bezprostředním ohrožení života?

Byl jsem součástí československého protichemického praporu. Zúčastnili jsme se regulérně spojenecké ofenzivy a osvobozovali Kuvajt. Takže určité riziko tam bylo. Díky vývoji situace jsme se vrátili téměř všichni domů. Měli jsme jednoho padlého a 14 až 16 raněných. Proti těmto hochům jsme to měli jednodušší. Věděli jsme kde je přítel a kde nepřítel.

Dostali jste se tehdy až na území Iráku?

Nikoli. Měli jsme od parlamentu mandát na území Kuvajtu a Saudské Arábie.

Ptám se záměrně, protože dnes je Irák v obtížné situaci. Významnou část území ovládli radikální sunnitští povstalci.
Jak sledujete tento vývoj?

Té druhé válce v Zálivu jsem až tak dalece nerozuměl. Zúčastnil jsem se té první a myslím, že osvobození Kuvajtu, ke kterému jsme malým dílem přispěli my, bylo správnou věcí. Co se týče dnešního vývoje, nemám dostatek relevantních informací, abych dokázal říci, kdo je správný, a kdo ne. Pokud se skutečně jedná, jak se píše v novinách, o samozvanou povstaleckou armádu, je povinností mezinárodního společenství podpořit vládu v Iráku. NATO disponuje v regionu dostatečnými silami, turecká armáda za podpory saudskoarabských sil by mohla pomoci. Možná se otvírá možnost navázat komunikaci s Íránem, který je v izolaci. Dokázal by možná také přispět ke stabilizaci situace. Není to totiž jen věc Iráku. Co se týká povstalců, na základě našich zkušeností z let 1937 až 1938, kdy jsme hájili své hranice se zbraní v ruce a padlo až 500 hraničářů, by měla být maximálně podpořena irácká vláda.

Boje probíhají i na východě Ukrajiny. Jak to podle vás tady dopadne?

Ukrajina je hodně složitá záležitost. Vnímám ji hlavně jako zdvižený prst pro naší zemi a Evropskou unii. Ukazuje se, že válka nemusí být jen vzdálenou imaginární věcí kdesi několik set kilometru daleko. Tohle už je na hranicích EU. Evropa by měla být dostatečně silná, aby mohla hájit své zahraniční zájmy. Pojďme si říci, jestli chceme Evropu jen ekonomicky silnou, nebo i vojensky. Samotná ukrajinská situace pro mě není úplně jasná. Dle mého soukromého názoru bych nasadil jednotky OSN – ideálně Čechy, Slováky, Španěly, Italy. Mezinárodní neutrální kontingent, který by byl vnímaný pozitivně. Oddělit obě bojující strany, protože nejvíce trpí civilní obyvatelstvo. Je narušeno zásobování, energie, není pitná voda a podobně. Tím by se vytvořil prostor pro klid zbraní. A pak je čas na vyjednání míru přijatelného pro obě strany. Měla by být zachována jednota Ukrajiny, ale za všeobecně přijatelných podmínek. Nechci hodnotit kdo má, a nemá pravdu. Proto modré přilby, oddělit válčící strany a pomoci civilnímu obyvatelstvu. A diplomacie ať vyjedná podmínky příměří. Už to tam mohlo být dávno.