„Všichni sudetští Němci starší šesti let museli nosit pásku nebo nášivku s velkým černým N (Němec). Muži ve věku od čtrnácti do šedesáti let a ženy ve věku od patnácti do padesáti let museli oficiálně vykonávat nucené práce. Na více místech došlo k masakrům Němců a pochodům smrti,“ informuje popisek o represáliích a násilnostech v Sudetoněmeckém muzeu v Mnichově. ParlamentníListy.cz se tam zajely podívat, jak naši západní sousedé ve městě, kde Adolf Hitler začal stoupat po žebříku moci, popisují tragickou společnou historii.

Muzeum s rouškou

Sudetoněmecké muzeum je vlastně moderním přístavkem Sudetoněmeckého domu v Hochstrasse nedaleko řeky Isar. Čtyři roky od položení základního kamene bylo zhruba na jeden týden otevřeno pro veřejnost na začátku října 2020, ale pak jej na dlouho zamkla protikoronová opatření. Na zhruba devět set exponátů se lidé mohou opět podívat od loňského května, a to zdarma. „Za koronakrize je život stejný, nic se nemění. Prostě jeden velký horor. Jen tady čekáme na zázrak, až budeme moci sundat roušku,“ sdělí hlídač u vchodu.

A návštěvník hned dostane řádnou koronavirovou „byrokratickou pěstí“. Zatímco v restauraci stačí hostu ukázat potvrzení o očkování anebo prodělaném onemocnění covidem-19, v galeriích a muzeích, kde je návštěvníků jako šafránu, musejí mít třetí očkování anebo aktuální test. Nelogické, ale nařízení. V muzeu, kde je stálá expozice rozdělena do pěti oddělení, tedy Domov a víra, Hospodářství a kultura, Nacionalismus a národní stát, Ztráta domova a vyhnání a nakonec Doba po válce a nové začátky, bylo nás návštěvníků šest.

Jak je i česky psáno hned v prvním oddělení, tak se pro Němce žijící v historických zemích Čechy, Morava a Slezsko začal v devatenáctém století vžívat souhrný pojem „sudetští Němci“, který se pak v Československé republice po první světové válce prosadil plošně. V roce 1918 zde byly ustaveny některé regionální sudetskoněmecké vlády nesouhlasící s odtržením od Rakousko-uherské monarchie, jejichž území česká vojska ještě toho roku obsadila. „Při demonstracích za práva na sebeurčení Němců dne 4. března 1919 v různých městech československá armáda tvrdě zakročila. Pětapadesát lidí přišlo o život,“ píše se dál.

Za Němce deset Čechů

Konflikty začaly narůstat na poli vzdělávání, jazyka a spolků: „Silně nacionální ráz měly německé tělocvičné spolky, na české straně pak tělovýchovné hnutí Sokol.“ Mnoho německých občanů Československou republiku odmítlo a v roce 1933 vznikla Sudetoněmecká vlastenecká fronta, z níž se o dva roky později stala Sudetoněmecká strana, která se stále více sbližovala s NSDAP. „Většina sudetských Němců se až do roku 1935 jasně hlásila k demokratickým stranám,“ píše se dál. Od Sudetoněmecké strany pod vedením Konrada Henleina je v muzeu hned několik propagandistických plakátů, stranická knížka a zmíněný popelník s nápisem: „Jeden lid, jedna říše, jeden vůdce.“

Vedle Henleinových diskusních poznámek leží ve vitríně plakátky: „Za jednoho zavražděného sudetského Němce bude zastřeleno deset Čechů“ a „Beneši, chcípni!“ O kousek dál visí zarámovaná pohlednice vydaná u příležitosti uzavření Mnichovské dohody. Hitler s Mussolinim se na ní tváří státnicky vážně, Chamberlain se usmívá a Daladier teskní. Vše doplňuje časopis Sudety – Sudetenland, jenž vychází dodnes, s hajlucím Hitlerem a titulkem Hitler osvobozuje, ale i záložka či pohlednice hlásající: „Děkujeme našemu führerovi.“ Nedaleko se nachází koutek o sudetských Němcích, kteří byli vězněni v koncentračních táborech.

A dostáváme se do expozice Ztráta domova a vyhnání. „K nejkrutějším násilným činům spáchaným na Němcích patří Brněnský pochod smrti a Ústecký masakr. V Brně bylo 31. května 1945 na 20 000 německých obyvatel města – jednalo se převážně o ženy, děti, kojence a staré lidi – násilně hnáno k rakouským hranicím, vzdáleným 60 km. Podle odhadů přitom 5000 z nich zemřelo vysílením, hladem a žízní. V Ústí nad Labem došlo 31. července 1945 k výbuchu muničního skladu. Událost posloužila jako záminka k hromadným útokům na sudetské Němce. Byli pronásledováni po celém městě, ubiti, utopeni nebo shozeni z mostu do Labe. Počet obětí se nikdy nepodařilo spolehlivě určit,“ píše se tam. Záběry z internačních táborů a sběrných středisek, třeba Dvorů u Karlových Varů, střídají pásky pořadatelů jednotlivých vagonů odjíždějících s vysídlenými „Sudeťáky“.

O vyhnání Čechů nic

Stálá expozice Sudětoněmeckého muzea je opravdu celkem objektivní. Ani největší škarohlíd jí nemůže vytknout větší pochybení. Vždyť česko-německé slovíčkaření odsun versus vyhnání se stalo v popisování vzájemné historie již koloritem. „Když se pak spojenci na Postupimské konferenci v létě roku 1945 na realizaci vyhnání definitivně dohodli, bylo už více než půl milionu sudetských Němců vyhnáno,“ píše se na jedné z tabulí. V závěrečné zprávě z Postupimi se ale píše o odsouhlasení vysídlení.