Před čtyřiačtyřiceti lety v noci na 21. srpna uťal vpád vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy obrodný proces československé společnosti, pro nějž se vžil název Pražské jaro. Vládci Kremlu nemohli připustit, že by se jedna ze zemí jejich sféry vlivu mohla vymanit z područí a vydat se svou vlastní cestou. Sice také cestou socialismu, ale „s lidskou tváří“.

„V roce 1968 byli lidé hodně natěšení – to si pamatuji, protože mi bylo sedmnáct let – tím vývojem. Naprostá většina byla nadšená a těšila se na lepší časy. Ty však byly smeteny brutální vojenskou akcí Sovětského svazu, který si k tomu přibral spojence, ale rozhodující byli samozřejmě Rusové. Tehdy se v lidech posílil pocit, že my jsme ti malí a nám se nemůže nakonec nic velkého podařit,“ říká pro ParlamentníListy.cz historický publicista Zdeněk Čech.

Dvanáctý nejsilnější stát dostal strašnou ránu v Mnichově

„Dědictví 21. srpna 68 zapadlo klasickým – a dovolím si říci nešťastným – způsobem do českého myšlenkového schématu. Toto myšlenkové schéma má už zmíněné vyústění, že nejsme příliš velcí a že toho moc nedokážeme. Přes sto let je historie českého národa historií velkého úspěchu od času obrození až do konce první republiky, kdy ten stát byl dvanáctý nejsilnější na světě. Pak dostal strašnou ránu v Mnichově a dopadl tak nízko, že se dá říci natvrdo, že za okupace ryl držkou v zemi,“ připomíná Zdeněk Čech.