Už z vlaku směrem na Calais vyvedla ochranka několik pasažérů bez dokumentů, nádraží na místě bylo úplně obšancované policií. Směrem na okraj města, k uprchlickému táboru zvanému Džungle, stálo několik policejních kontrol. V jedné ulici postarší pán z kufru svého citroënu, kde mu ležela cedule s nápisem „Hodně štěstí, na shledanou!“, podával dvěma migrantům z Afriky sušenky a krabici s džusem. „Napiš přesně, co jsi tam viděl. Jak se k nim policie chová jako k lidem druhé kategorie. Jak je třídí a vybírají, jako by to byl dobytek,“ vybídl mě.

Na srazišti uprchlíků

Ulice Garennes, kterou z jedné strany lemují trávou zarostlé koleje a z druhé obrovské sklady průmyslové zóny, byla v polovině přehrazena policejními kordony. V železnými zábranami ohraničených koridorech se každé dopoledne tlačily stovky migrantů a pomalu se posouvaly k velké budově prázdného skladiště, kde byli zaregistrováni. Zájemce, kteří zde stáli už brzo ráno, odvážely první autobusy do francouzských uprchlických center. Jeden mladík s půvabnou tváří severoafrického Tuarega, což je etnikum známé hlavně díky filmovým dokumentům o mužských soutěžích krásy, jim v jednu chvíli mával na rozloučenou.

Někteří migranti nesli své tašky a kufry na hlavách, ve shluku lidí občas došlo ke strkanicím. „Už nechci v Džungli žít. Pod stanem je zima, rychle se tam šíří nemoci, mám nohy okousané od štěnic. Nechci ale zůstat ve Francii, nemám to tady rád,“ sdělil osmadvacetiletý Mustafa, jenž utekl ze stále nepokojného Iráku a v dunách u Calais strávil půldruhého roku. „Chceme do Anglie. Nic nám v tom nezabrání,“ vyštěkl sedmnáctiletý Girmay z Eritreje a jeho kamarád souhlasně pokývl hlavou. Oba se třásli chladem. Měli na sobě jen tenké svetry, na nohou žabky.

V opouštěné Džungli

Projít pod dálničním nadjezdem a Džungle je z náspu vidět jako na dlani. Právě u betonové opěry nadjezdu leží cedule: „Vítejte v Džungli. Populace 8143, dětí 1496, bez doprovodu 1291.“ Avšak cifry byly v tomhle lidském mraveništi vždycky nejzrádnějším údajem, uvedená čísla vypadala při evakuaci Džungle dost nadneseně. Opodál stál obrněný vůz policie. Ostatně policejní dodávky obklopovaly celý uprchlický tábor, jehož jižní část byla už dávno téměř celá srovnána se zemí. Stále tam stojí pouze improvizovaný dřevěný kostel, za nímž dobrovolníci rozmontovávají školku z překližky, přičemž učebnice a stránky z nich vyhřezávají z několika krabic rovnou na zem. A modrým igelitem potažená mešita. Podle jednoho z plánků bylo v Džungli podobných mešit celkem sedm.

V severní části, kde byla sice většina dřevěných obchodů už vystěhována, ale stany stály pořád na svých místech, kouřilo z ohňů. Tady klučina rozebíral restauraci a dřevem živil plameny, jinde byla do ohně přikládána partou výrostků jízdní kola, oblečení a dokonce i stanové celty. Když přijeli dobrovolníci nebezpečný oheň uhasit, sneslo se na ně několik kamenů, ale po jejich výhrůžných pohledech nejisté kamenování ustalo. Také u umýváren bylo rušno. „Ve Francii je bordel, chceme do Anglie, tam je mnohem lépe,“ překřikovalo se pět kluků prý ze súdánského Chartúmu. Všichni chtějí studovat v Londýně, jen sedmnáctiletý Mohamed se chce dostat do týmu Liverpool FC.

Doprodej zboží

Ještě v úterý zde fungovalo pár stánků, někteří běženci prodávali poslední zboží na prkně pod širým nebem. Cigaretové papírky, zapalovače, šampóny, ubrousky. „Do Franice jsem se z Kábulu dostával osmnáct měsíců. Přijel jsem za rodinou do Paříže, ale těch žije v jedné místnosti skoro deset, takže jsem se musel postarat sám o sebe. Řekli mi, že v Džungli v Calais je ubytování i jídlo a tak jsem přijel sem. Hrůza a hodně problémů. Jednou jsem třeba volal rodičům, ohromný černoch mi vytrhl mobil z ruky, a když jsem požádal, aby mi ho vrátil, stříkl mi slzák do očí. Já nechci do Anglie, chci zůstat ve Francii, ale na lepším místě. Proto odtud rád odjedu,“ vysvětlil pětadvacetiletý Afghánec, obchodník Amadzei.

Na severu Džungle leží mezi stany a dřevěnými přístřešky polooficiální a oficiální uprchlický tábor. V prvním stojí modré stany rozestavěné jako vojáci na přehlídce, v druhém se za kovovým plotem bělají vždy dva na sebe postavené kontejnery, ubytování pro uprchlíky s papíry. Nedaleko odsud narazím na dřevěnou chalupu oblepenou americkými a britskými vlajkami. Jde prý o přístřeší jednoho z nejstarších obyvatel Džungle, jehož snem je získat azyl právě buď v USA anebo v Británii. Prozradil mi to kolemjdoucí, představil se jako Salim a hned spustil: „Novináři ničemu nepomohou. Tady v Evropě si musíte uvědomit, že jsme taky lidé a ne zvířata, ale o tom se nepíše. V Súdánu jsem pracoval jako advokát, ale po rozdělení jsem utekl, protože by mě tam někteří viděli raději na prkně. Od té doby se snažím dostat do Anglie, tady žiju už dva roky.“