Rozchod Ruska a EU/Západu posílil ruské směřování k novým partnerům, a to v Číně na východě a globálně k BRICSu, který má velký potenciál, i když k jeho plnému využití bude třeba ještě dost kompromisů a hledání společných zájmů. Summity budou zřejmě spojené s velkou diplomatickou ofenzívou současného Ruska jako součásti jeho nové post-ukrajinské zahraničněpolitické „identity“. Ve hře je také řecká karta v rámci výstavby nové finanční politiky BRICSu; a vedle toho rovněž iránská karta, protože jednání v Ufě se zúčastní také iránský prezident Hasan Rúhání. Zdá se, že velký diplomatický poker pokračuje.

Dvě ruská předsednictví

Shodou okolností připadá právě na dobu politicko-ekonomické izolace Ruska Západem ruské předsednictví ve dvou organizacích regionálního a globálního významu. První je Šanghajská organizace spolupráce (ŠOS), kde vedle Ruska a Číny spolupracují středoasijské země – Kazachstán, Uzbekistán, Tádžikistán a Kyrgyzstán. Druhé předsednictví Ruska se týká globálního uskupení BRICS, které sdružuje vedle Ruska, Brazílií, Indii, Čínu a Jižní Afriku a celkově přesahuje regionální dimenzi. BRICS je do značné míry dílem ruské zahraniční politiky, které se materializuje pomalu, ale kterému dala ukrajinská krize nový náboj. Oba celky mají pod ruským hostitelstvím společné summity v Ufě během 8. až 10. července 2015 a v obou seskupeních figurují vedle sebe Rusko a Čína. Není pochyb, že summity jsou vyladěnou součástí velké ruské diplomatické ofenzívy, která je reakcí na dlouhodobější ochlazení vztahů se Západem, které vyvrcholilo ukrajinskou krizí a reálně se demonstrovalo vyloučením Ruska ze skupiny G 7, pozastavením spolupráce Rady Rusko–NATO, vzájemnou sankční válkou mezi EU, USA, Kanadou a Ruskem a zrušením statusu Ruska jako „strategického partnera EU“. Od ledna 2014 nebyl zorganizován ani jeden summit EU–Rusko, který se obvykle konal dvakrát do roka. Institucionální platforma Ruska v dnešní Evropě je v daný moment omezena v podstatě na Radu Evropy.

Jin a jang světové ekonomiky

Země BRICS představují do značné míry „jang“ globální ekonomiky a dělby práce. Především Čína, Indie a Brazílie, méně potom Rusko a Jižní Afrika, představují země, které se staly hostiteli produkčního boomu v oblasti spotřebitelských výrobků, elektroniky, softwaru, strojů a také zemědělské produkce a které západním firmám nabídly levnou pracovní sílu a benevolentní podmínky pro jejich podnikání (právní, ekologické, sociální). Vedle toho ale mají významnou surovinovou základnu své ekonomiky v souladu se starší dělbou práce. To platí především pro Rusko, Brazílii a Jižní Afriku, ale daleko méně pro Indii a Čínu. Západ ve stejnou chvíli omezil výrobu a postavil svojí ekonomiku na třetím sektoru, konzumerismu (často výrobků z Číny a dalších zemí) a půjčkách. Jin a jang globální ekonomiky na sobě jsou samozřejmě vzájemně závislé, ale s nárůstem domácích středních tříd v zemích jako Čína se tato závislost proměňuje. Čína nebo Indie disponují ohromným domácím trhem s velkým potenciálem kupní síly pro budoucnost.