Když jsem se před několika roky vrátil ze Spojených států do Česka, abych se staral o umírající mámu, začaly mě pronásledovat noční můry doprovázené lavinami bílého sněhu, který mě zavaloval a dusil, a jak jsem před ním prchal, tak se od obzoru blížila mléčně bílá mlha omývající moje tělo od jakékoliv černé špíny. Ráno jsem, zmlácený sny, chodil ulicemi a začalo mi docházet, proč jsem se děsil bílé barvy, barvy svého obličeje, který se přenášel na všechny kolemjdoucí bledé tváře jednoho výrazu a jednotného názoru.

V Americe jsem totiž žil třináct let v bostonské afroamerické čtvrti a byl jsem zvyklý na paletu tmavých tváří, která se plynule přelévala do žlutých či hnědých až šedých odstínů, jak se vagony metra sytily vystupujícími či nastupujícími cestujícími. Paleta celého světa při každé cestě na školu, kde jsem učil.

Proto jsem měl po návratu radost z každého Roma, kterého jsem na českých ulicích potkal a měl jsem nutkání ho radostí zulíbat, protože vytvářel jásavé trhliny do běloskvoucí rasové uniformní nudy.

Všichni Romové by měli dostat Řád bílého lva za tvrdou a ubíjející práci po celé generace, kdy jako „sociální pracovníci“ už jen svým bytím a žitím v naší uniformitě připomínali bledým tvářím a mozkům, že jsou na světě ještě jiní lidé. Sta miliony hodin nikým nezaplacené sociální práce zabránily extrémní tragédii českého národa, protože místní lidé alespoň neječí hrůzou a neskáčou do křoví, když uvidí někoho černého. I když běžné hospodské pivní kecy plné nenávisti k současným uprchlíkům se tomu blíží.