Finanční správa respektuje rozhodovací praxi soudů a tedy i právní závaznost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v této věci. Celý případ však není tak černobílý, jak se z médií může na první pohled zdát. Faktem zůstává, že se stal podvod na DPH, což potvrdil kromě Městského soudu v Praze i Nejvyšší správní soud. A že existovaly pochybnosti ohledně vědomého zapojení dané společnosti do podvodu, potvrdil Městský soud, který dal svým rozsudkem Finanční správě za pravdu. Nejvyšší správní soud se však s Finanční správou a Městským soudem neztotožnil v otázce vědomosti daňového subjektu o podvodu.

Problematika podvodů na DPH prochází neustálým judikaturním vývojem, podle něhož se zpřesňuje i rozhodovací praxe Finanční správy. Vydané rozhodnutí se týkalo zdaňovacích období roku 2010 a 2011 a bylo vydáno na počátku roku 2015. Závěry, které soud v rozsudku uvedl, se Finanční správa již řídí a řídila ještě před jejich zveřejněním. Nelze v žádném případě tvrdit, že by Finanční správa ve skutkově stejných nebo podobných případech v současné době postupovala v rozporu s tím, co je v rozsudku uvedeno. Postup Finanční správy v tak citlivé problematice, jakou jsou podvody na DPH, vychází z právních předpisů i navazující judikatury tuzemských soudů a Soudního dvora Evropské unie.

Zásadně se ohrazujeme proti tomu, že by Finanční správa v rozhodování o případném zapojení do podvodu na DPH postupovala svévolně či selektivně s cílem poškodit vybrané daňové subjekty. Finanční správa se v těchto případech u každého daňového subjektu zabývá otázkou, zda tento o podvodu v řetězci obchodníků věděl, či alespoň vědět měl a mohl. Pouze v případě, kdy je prokazatelně odpověď na tuto otázku kladná, není daňovému subjektu nárok na odpočet daně přiznán. V žádném případě tedy nedochází k tomu, že by daň byla účelově vybírána u těch článků řetězce, u nichž je to nejsnazší, neboť kritériem pro rozlišení, zda nárok na odpočet daně bude či nebude přiznán, je u každého jednotlivého článku řetězce právě a jen ta skutečnost, zda tento článek měl vědomost o své účasti na podvodném jednání. Je pak na posouzení konkrétních skutkových okolností, zda bude učiněn závěr o vědomém či nevědomém zapojení daňového subjektu do obchodního řetězce zasaženého podvodem.

Správce daně v tomto případě daňovému subjektu neuznal nárok na odpočet, protože byly transakce zasaženy podvodem na DPH, o kterém podle jeho názoru mohl a měl daňový subjekt vědět, jak to vyplývá z judikatury Soudního dvora Evropské unie. K daňovému úniku v řetězci obchodních korporací došlo u korporace, která s žalobcem nebyla v přímém dodavatelsko-odběratelském obchodním vztahu. Podle Nejvyššího správního soudu však nebyla míra přesvědčivosti správní úvahy o povědomosti žalobce o účasti na podvodu a důkazní pozice správce daně dostatečně silná. Vzhledem ke specifickým okolnostem daného případu proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalobce přijal veškerá opatření, která po něm bylo možno v jeho obchodních vztazích požadovat, aby zajistil, že se svým plněním nestane součástí podvodu na DPH.

Finanční správa se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že daň nelze vyměřit komukoliv, ale pouze tomu, kdo na základě jednoznačně identifikovaných skutečností daného případu o nezákonných praktikách jiného plátce či plátců věděl či mohl vědět. Tento závěr plynoucí taktéž z judikatury Soudního dvora Evropské unie je Finanční správou dlouhodobě plně respektován, přičemž v jednotlivých kauzách je vždy vědomost daňového subjektu o podvodném jednání testována.