Všestranně škodlivá situace, která panovala ve školách během dvou let covidové krize, se nesmí opakovat. Děti byly obětovány strachu dospělých. Komunikace mezi školou, dětmi a rodinami často neexistovala, mnoho rodičů nevědělo, co se ve školách dělo. Distanční výuka byla neúčinná, učila děti především předstírat, děti se při ní věnovaly jiným zájmům. Právní stát přestal existovat, nerespektovaly se základní školské zákony a dokumenty. V realitě i u soudů se ukázalo, že stačí lidi vyděsit a je možné nastavit jakákoliv „opatření“. Školy se zavřely ve chvíli, kdy bylo v ČR 38 nakažených coronavirem. Došlo k násobnému zvýšení závažných psychosociálních dopadů na děti i dospělé.

Státem nezvládnutá covidová krize, především škodlivá izolace, diskriminace a závislost na technologiích způsobila u dětí násobný nárůst úzkostí, depresí, sebepoškozování, pasivity a pocitu bezmoci, oslabení zájmu o realitu či nárůst obezity. Závažné psychosociální i psychosomatické následky budou s velkou pravděpodobností narůstat a přetrvávat dlouhodobě.

Prvním krokem k řešení je oficiálně vyhodnotit, co se ve školách dělo, a dát zjištěním politickou váhu. Zastavit chaotické a nesmyslné restrikce. Hlavním řešením situace však není spoléhání na stát, ale občanská cesta zdola: zbavit se strachu a postavit se za sebe a své děti. Změnit individuální přístup a chování lidí tak, aby se posílili, spoléhali víc na sebe a své rodiny a komunity, vzali moc do svých rukou, nežili podle médií ale podle svého, sdružovali se ve skupinách podle zájmů, využívali občanské svépomoci a nespoléhali na stát, od nějž pomoc očekávat nelze. Krize ukazuje, zda děti, výchova, zdraví jsou jen prázdná slova  - nebo se za ně postavíme. Je tedy příležitostí k posílení.

Konstatovali to účastníci včerejšího kulatého stolu Děti mezi mlýnskými kameny – Jak na zdravé školství v době krizí? Reprezentativně složený diskusní panel za účasti pedagogů, rodičů, studentky, právníka a lékařky bilancoval psychosociální krizi ve školách a mezi dětmi dva roky poté, co nás zasáhla infekce covidu a s ní i pandemie vládních restrikcí.

Akci uspořádala Iniciativa 21 ve spolupráci s iniciativou Vraťme děti do školy bez podmínek s cílem nalézat východiska pro děti, rodiče, učitele a školy na prahu dalších krizí. Ty mohou závažné a přehlížené psychosociální problémy zejména dětí dál prohloubit, pokud nezměníme chybné politické přístupy a nevhodné vzorce chování.

Takovou občanskou svépomocí může být například domácí vzdělávání a komunitní školy či uspořádání obecních referend o státních restrikcích ve školách. Domácí vzdělávání není však cestou dostupnou všem, je tedy nezbytné reformovat školský systém. Covidová krize odhalila v plné míře jeho dlouhodobé nedostatky. Nelze však očekávat, že s reformou přijde některá politická síla či ministerstvo školství. Změna musí přijít občanským tlakem zdola přes zřizovatele škol, obce a kraje.

Panelové diskuse se zúčastnili Petr Vrána, ředitel Základní školy a Mateřské školy v Troubkách, Helena Lánská, učitelka základní školy na Liberecku, Jaroslav Simon, pražský klinický psycholog, Jana Králová, pediatrička, Štěpánka Uková, studentka konzervatoře,  David Zahumenský, advokát, který společně se svou ženou učí děti doma. Diskuse se zúčastnilo několik desítek aktivních rodičů a učitelů, z nichž někteří museli pro své kritické postoje ke státním restrikcím ze školství odejít. Navzdory závažnosti tématu a mnoha pozvaným odpovědným politikům a úředníkům se nedostavil ani jediný. Podobně i zájem médií byl mizivý.  

Videozáznam z akce je ZDE. Fotografie ZDE, autor snímků Ibra Ibrahimovič.

Mgr. Petr Vrána, ředitel Základní školy a Mateřské školy v Troubkách, který vedl školu cestou osobní svobody a respektu, otec tří dětí, řekl:

„Během covidové krize jsme rozcupovali základní zákony a dokumenty, kterými se máme řídit, nerespektovala se Listina základních práv a svobod, Úmluva o právech dítěte, školský zákon a mnohé další předpisy. V podstatě jsme ve školách přistoupili na cokoliv, na sebeabsurdnější pravidla, která nám byla diktována ministerstvem zdravotnictví s tím, že ministerstvo školství je pouze alibisticky přijímalo a tvářilo se, že do ničeho nemůže zasáhnout.“

„Zdravotní situace v naší škole, která dodržovala během covidu svobodný a důstojný přístup k žákům i učitelům, byla lepší nebo minimálně stejná jako v ostatních školách, které zarytě dodržovaly vládní restrikce a koupaly děti v dezinfekci, rouškovaly, napomínaly a změnily se v policajty, dráby. Údaje o tom jsou k dispozici.“

„Co dělat? Opakovaně vyzývám k tomu, abychom vyhodnotili, co se dva roky dělo, abychom položili na stůl fakta. Stále více se dozvídáme, co negativního se během dvou let stalo. Proč se oficiálně nevyhodnocuje dění posledních dvou let?“

„Během krize mi pomohlo uvědomit si význam a sílu rodiny, protože o ni opírám všechno, co činím. Díky tomu si můžu dovolit, že říkám to, co si myslím, to, o čem jsem přesvědčen.“
Mgr. Helena Lánská, učitelka základní školy na Liberecku, která čelila dopadu covidových restrikcí na žáky, matka dvou dětí, řekla:

„Když se předloni v září děti dozvěděly, že se školy opět zavřou, brečely, držely nás za ruce, že už doma být nechtějí, že nechtějí být bez kamarádů, jen s rodiči, kteří chtě nechtě převzali roli učitelů, protože začátek distanční výuky byl absolutně v plenkách. Radovali jsme se, když jsme se mohli do školy vrátit, ale bohužel … Museli jsme se další školní rok potýkat s vládními nařízeními, které velmi rychle ukázaly negativní důsledky na dětech po stránce psychické i fyzické. Bolesti hlavy, bolesti břicha, krvácení z nosu, vyčerpanost, ekzémy za ušima z roušek, ekzémy na rukách z dezinfekce. Neschopnost se soustředit, neschopnost odpovídat na jednoduché otázky.“

„Spousta rodičů nevěděla, co se ve školách děje. Ve školách byla situace tak náročná pro dospělé i pro děti, že děti po příchodu domů už o tom s rodiči nemluvily, chtěly z tlaku vystoupit. Státní restrikce zamezily kontaktu mezi rodiči a školou, rodičům se školy úplně uzavřely. Přitom rodiče mají obrovskou sílu a moc ve škole. Škole je velmi nepříjemné, když jako rodič se staráte, komunikujete, máte přehled, žádáte respektující diskusi, protože škola k tomu musí velmi přihlížet.“

„Co dělat? Nebojme se, chovejme se tak, jak to cítíme. Překonat strach je jednodušší, než jsme si mysleli. Je třeba konat podle toho, co nám dělá radost a jak my cítíme, co je správné. A děti jsou opravdu moudřejší, než si myslíme, jsou velmi moudré.“

„Během krize mi pomohlo být mnohem tvrdší na sebe, budovat svou imunitu, pečovat o své zdraví, o to víc to předávat dětem. Snad nikdy jsem nebyla zdravější než v této době a to stejné musím říci o dětech, že byly všechny poměrně dost zdravé.“

PhDr. Jaroslav Simon, pražský klinický psycholog s privátní praxí, jenž má zkušenosti s vlivem covidového období na děti i dospělé a s jejich terapií, řekl: 

„Už v květnu 2020, pouhé tři měsíce po nástupu  covidu, došlo k trojnásobnému nárůstu depresí, dvojnásobnému nárůstu úzkostí a trojnásobnému nárůst sebevražedných myšlenek. Pokud vám trojnásobně narostou v populaci sebevražedné myšlenky, není to nic okrajového nebo zanedbatelného. Je to zásadní zpráva o stavu společnosti.“ 

„Během dvou let se vytvořilo obrovské množství dětí závislých na sítích. Je to vážná věc. Když strávily děti hodiny na mobilech či tabletech, není snadné se z toho dostat. Díky tlaku restrikcí došlo u mnoha lidí ke změně osobnosti. Vznikla naučená bezmoc a naučená pasivita. Plno dětí je bez života. Nic se jim nechce, nevidí v ničem žádný smysl. Jedna klientka mi říká: My se setkáme, koukáme na sebe a nevíme co. Je to jako když v ZOO zavřete zvíře, které je živé a divoké, dáte opici do malé klece. Chvíli bude lomcovat dveřmi,  bude se chtít dostat ven, ale když zjistí, že to nejde, přestane. Pak vidíte v kleci opici, jak na vás kouká a v očích už nemá život. A to jsme v podstatě udělali dětem.“

„Co dělat? Souvisí to se vztahem k autoritám. Tak jako potřebujeme dospět ve vztahu k rodičům, stejně tak je potřeba vyrůst ve vztahu k autoritám, ve vztahu ke škole, k  politikům, ke státu. Je potřeba dospět, vyrůst, postavit se sám za sebe, a nechovat se vůči lidem na pozicích jako dítě, ale jako dospělý člověk, který je si vědom své moci a svých práv. Je důležité o situaci společně mluvit a dát jí váhu. Je potřeba chtít změnu od sebe. Můžeme doufat, že vláda bude rozumnější, ale myslím si, že žádná vláda rozumnější nebude a že se musíme změnit my sami. Je třeba, abychom vzali svou moc do svých rukou. Pokud si myslíme, že můžeme, nebo pokud si myslíme, že nemůžeme, tak v obou případech máme pravdu.“

„Mne situace zvedla ze židle, přinutila se angažovat. Cítil jsem, že se děje něco, s čím bytostně nesouhlasím. Ta situace nás přinutila si vybrat, postavit se k ní. Všichni vyznáváme hodnoty jako je vzdělání, děti, zdraví. Všichni to odkývou, politici i běžní lidé, ale v krizi se skutečně ukázalo, nakolik jsou to jen prázdná slova a nakolik realita.“

MUDr. et Mgr. Jana Králová, pediatrička, která se setkává s negativními dopady covidových  restrikcí u svých dětských pacientů i vlastních tří dětí, řekla:

„Kdo za covidovou krizi zaplatil? Celá společnost, především ale mladá generace – nárůstem úzkostných poruch, sebepoškozování, závislosti na počítačích, nárůstu dětské obezity. S tím se my pediatři nyní nejvíce potýkáme. Je stěží uvěřitelné, co vše lidé obětovali strachu a kam se v tom všem ztratil selský rozum.“

„Co dělat? Začít jej zase používat. Vrátit se ke zdravému způsobu života. Děti by měly mít ve školách i doma víc pohybu, víc vzájemného lidského kontaktu. A už žádné chaotické politické restrikce, tlak na očkování a na testování dětí.“

Mgr. David Zahumenský, advokát, který se snaží od počátku covidové krize společně se svou ženou, právničkou Mgr. Vendulou Zahumenskou, Ph.D., zachovat prostřednictvím žalob právní stát a společně učí dvě děti doma, řekl:

„Z právního hlediska bylo nejdůležitější jaro 2020. S mou ženou Vendulou jsme podali první žalobu už 17. března 2020, napadli jsme uzavření škol, vyhlášení nouzového stavu omezení svobody pohybu a uzavření provozoven. Byli jsme přesvědčeni, že je potřeba odůvodnit přijímaná opatření, jak dlouho budou trvat, co nastane potom. Bylo nám jasné, že takto nejde postupovat.

Předpokládali jsme, že tento pohled musí sdílet i jiní právníci aspousta dalších lidí, že se soudy k tomu vyjádří a pomohou exekutivě udělat to znova   lépe. Byli jsme v tom naivní. U soudů se ukázalo, že stačí lidi vyděsit a je možné nastavit jakákoliv opatření, že právní stát je jen pojem a nemá skutečný obsah. Soudci Ústavního soudu, který má dbát nad ústavností a ochranou základních práv a svobod, vycouvali. Vyloučili se z jakéhokoliv rozhodování a to se potom promítlo při rozhodování dalších soudů.“

„Co dělat? Je potřeba se nebát, žít co nejvíc podle svého a po státu chtít jen to, aby nám dal co nejvíc pokoj. Proto jsme se odstěhovali na venkov a začali učit děti doma. Neznamená to ale rezignaci na veřejné dění. Přemýšlíme například, jak tento přístup posílit z ústavněprávního hlediska. Soukromé právo chrání přirozené právo každého brát se za vlastní štěstí a štěstí své rodiny, je součástí nového občanského zákoníku. Mělo by se vložit do Ústavy či Listiny základních práv a svobod, aby nás stát nechal žít po svém.“

„Domácí vzdělávání je něco, co hodnotíme jako skvělé rozhodnutí jak pro naše děti, tak pro naši rodinu. K tomu nám společenské poměry pomohly a za to jsme vděční.“

„Uspořádejme v říjnu stovky referend o covidu. Je to příležitost, jak zavázat místní samosprávy, které jsou nejčastěji zřizovateli škol, aby se postavily ke covidu jako k běžnému respiračnímu onemocnění, aby děti nemusely nosit ve škole respirátory, aby nedocházelo k segregaci mezi očkovanými a neočkovanými atd. Je to právní nástroj, který je závazný. Pokud se na podzim víc lidí vymezí proti tomu, co se tu přes dva roky děje, je to příležitost pro změnu alespoň ve školách. Největší šance je spojit to s komunálními volbami.“
Štěpánka Uková, studentka třetího ročníku konzervatoře, která zdárně přečkala distanční výuku a svou osobní i studijní krizi, řekla:

„Distanční výuka praktických předmětů je nesmysl už z principu. Zažili jsme při ní tragikomické chvíle, ale jako studenti umělecké školy jsme přišli o dva roky. Bylo zakázáno zpívat! Bylo to naprosto nesmyslné a směšné, musela jsem zpívat po telefonu, hrát na klavír po telefonu. Jelikož jsem ve třetím ročníku, ztratila jsem hodně. Později při prezenční výuce nastával chaos, měla jsem třeba hodiny herectví na ulici nebo v obchodním centru. Přišla jsem o hodně, co mi škola měla dát. Postihlo mě to psychicky, mám ráda umění a zpěv, ale nebavilo mě. Nebylo, komu bych mohla zpívat, komu bych mohla udělat svým talentem radost.“

„Po skončení distančního vyučování jsme museli nosit do výuky náramky, aby škola rozeznala, zda můžeme do budovy. To se dalo pochopit. Ovšem očkovaní měli jinou barvu náramků než neočkovaní, takové rozlišování nutné nebylo. Kdo potřeboval hned vědět, zda jsme očkovaní nebo ne? Toto kastování bylo hodně nepříjemné, to už bylo za hranou.“

„Co mi covidová krize přinesla? Utřídila jsem si priority ve svém životě, co a jak bych chtěla. … Můj otec mi vždy říkal, že oni pro nás vybojovali svobodu a na nás je teď si ji udržet.“