Ministerstvo životního prostředí usnesením ze dne 13. 4. 2014 zrušilo za přiměřeného použití ustanovení správního řádu o přezkumném řízení stanovisko EIA. Ministr životního prostředí rozhodnutím ze dne 23. 10. 2014 zamítl rozklad a toto usnesení potvrdil.

Proti rozhodnutí ministra o rozkladu podala společnost Letiště Vodochody a. s. žalobu, na jejímž základě Městský soud v Prazezrušil žalobou napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 14. 12. 2015 a věc vrátil ministerstvu životního prostředí k dalšímu řízení.

Proti rozsudku městského soudu podalo ministerstvo životního prostředí kasační stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil s právním názorem Městského soudu v Praze. Zdůraznil, že ustanovení § 94 odst. 4 správního řádu vyžaduje, aby správní orgán v přezkumném řízení nejprve hodnotil, jaká práva (resp. legitimní očekávání) nabyl účastník řízení z rozhodnutí a zda je nabyl v dobré víře. Pokud tomu tak je, musí správní orgán identifikovat újmu, která hrozí jednotlivým účastníkům a případně veřejnému zájmu a tyto újmy poté poměřovat. Nedostatek dobré víry společnosti Letiště Vodochody a. s. nelze dovozovat z toho, že mohla a měla vědět o pochybnostech o nedostatečné kapacitě kanalizace do Vltavy, neproveditelnosti plánovaného zasakování vody a o kumulativních vlivech hluku na lidské zdraví. I s ohledem na praxi ministerstva mohl být oznamovatel v dobré víře, že způsob vypořádání připomínek a způsob řešení problematiky vodního hospodářství ve stanovisku EIA formou stanovení podmínek pro realizaci záměru je v souladu se zákonem.

Není-li zřejmé, jak zásadní újma hrozí žalobkyni, nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu učinit závěr, že újma hrozící ostatním osobám či veřejnému zájmu je zásadnější. Nelze zbavit ministerstvo povinnosti tuto újmu poměřit s újmou hrozící žalobkyni. Nepostačuje argument, že na základě stanoviska EIA ještě žalobkyně nezískala žádné rozhodnutí. Možná újma se totiž neodvíjí pouze od případného navazujícího rozhodnutí, ale může plynout i z toho, že pro vydání takového rozhodnutí už učinila kroky a vynaložila určité výdaje. Takové úvahy musí obsahovat případné rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska v přezkumném řízení, jejich absenci nelze dodatečně zhojit jejich „dovysvětlením“ až v navazujícím soudním řízení.

Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval požadavkem na míru podrobnosti posouzení vlivů záměru na některé aspekty vodního hospodářství, na které poukazovala obec Zlončice. Stanovisku EIA byla vytýkána nesprávnost vyhotoveného posudku řešícího likvidaci dešťových vod z areálu letiště, nízkou kapacitu kanalizace vedoucí do Vltavy a neproveditelnost plánovaného zasakování. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že výsledkem posouzení není pouze kladné či záporné stanovisko EIA, ale posuzování záměru zahrnuje i návrh opatření k předcházení nepříznivým vlivům na životní prostředí, k vyloučení, snížení, zmírnění nebo minimalizaci těchto vlivů. Z podmínek uvedených ve stanovisku EIA podle názoru Nejvyššího správního soudu plyne, že vlivy záměru na oblasti vodního hospodářství, na které poukazovala obec Zlončice, byly ve stanovisku EIA identifikovány, popsány, posouzeny a vyhodnoceny. Cílem stanoviska EIA nebylo posoudit realizovatelnost záměru, ale stanovit požadavky na ochranu životního prostředí v tom směru, že záměr bude možné realizovat pouze za předpokladu, že dostatečný odtok bude zajištěn.

Informace k rozhodnutí ze dne 7. března 2017 sp.zn. 7 As 51/2016. Celé naleznete zde.