V úvodu vystoupila ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová, která zdůraznila nutnost rodinné péče, v níž byla Česká republika průkopníkem již před 40 lety a na kterou se nyní zdráhá plynule navázat a rozvíjet ji.

Hlavním cílem semináře s podtitulem „Boříme mýty o pěstounské péči“ bylo navázat na období, kdy Česká republika patřila mezi špičky náhradní rodinné péče.„Vždy jsme byli těmi, kdo trendy a vývoj v této oblasti nejen velmi dobře zvládal, naopak jsme byli dokonce mezi těmi pár zeměmi, které kvalitní sociální službu v tomto ohledu nastavovaly,“ uvedla v počátku semináře Zuzana Kailová, poslankyně z Ústeckého kraje, ve kterém je péče o opuštěné děti a děti v ohrožení horkým tématem. „Právě díky historii máme i dnes mnoho odborníků, o které se můžeme v naší činnosti opírat a dostatek dobrých lidí, kteří nad rámec všech svých povinností mají děti v nouzi a pomoc jim nejen jako svou práci, ale jako své poslání,“ uvítala v úvodu akce přednášející specialisty Kailová. Na semináři kromě dlouhodobé i přechodné pěstounky vystoupili neonatoložka MUDr. Petra Šaňáková, psychiatr MUDr. Peter Pöthe a psycholožka Mgr. Petra Macková. Systém z pohledu OSPODu posluchačům představila Mgr. Eva Hrbáčková.

Dle ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové se v některých diskusích vracíme do doby o 40 až 50 let zpět. „To, že ústavní péče je škodlivá především pro ty nejmenší, víme už z výzkumů prof. Matějčka. Je pro mě šokující, že se dnes k těmto 50 let starým výzkumům musíme znovu vracet. A že musíme stále některé lidi přesvědčovat, že rodinná náhradní péče je pro děti nenahraditelná,“ řekla ve svém úvodním slovu Marksová.

Ministerstvo práce a sociálních věcí dlouhodobě usiluje o legislativní zakotvení věkové hranice pro umisťování dětí do ústavní péče a o sjednocení systému pod jeden resort.

Z porodnice rovnou do náhradní rodiny

Výchovu dětí v náhradních rodinách podporují i neonatologové. „Dříve jsme děti předávali do kojeneckého ústavu, kde tyto děti trávily týdny či měsíce do předání osvojitelům. U nás ale dnes již běžně předáváme odložené děti do přechodné péče pěstounům, kteří jsou schopni se o dítě po nezbytně nutnou dobu adekvátně postarat,“ vysvětlila MUDr. Šaňáková, neonatoložka z Ústavu pro matku a dítě v Praze. Dle lékařů není zdravotní stav dítěte v 99% pro umístění do pěstounské péče limitující, naopak individuální péči a časové možnosti pěstounské rodiny označuje lékařka jako výhodu zejména pro děti rodící se s abstinenčním syndromem i děti s genetickými syndromy. „Naopak i u nedonošených dětí, které jsou odmala od rodiny odtrženy, se zaměřujeme na individualizaci péče, tedy zapojení rodiny do péče o miminko na jednotce intenzivní péče,“ akcentuje lékařka potřebu přítomnosti blízké osoby pro dítě již v prvních dnech po narození.

„Vždy mluvíme o vztahu, to je základ pro správný vývoj mozku a pro celkový psychický, ale i duševní vývoj jedince,“ potvrdil důležitost rodiny pro zdravý vývoj dítěte též přední český odborník, psychiatr MUDr. Peter Pöthe. Vývoj dítěte z tohoto hlediska začíná již ve 4. měsíci intrauterinního vývoje. „Zanedbávané děti mají vlastně jinou strukturu mozku, než děti vyrůstající ve standardních podmínkách,“ upřesnil fyziologické projevy dlouhodobého toxického stresu u zanedbávaných dětí Dr. Pöthe. Dětský mozek naroste během prvního roku o 103 %. Jakým způsobem, to záleží především na interakci s pečovatelem. 

I systém se musí dále vyvíjet

Systém, který v České republice funguje teprve tři roky, je systémem mladým, dynamicky se proměňujícím. „To není jednoduchý proces, a proto se dnes ukazují některé věci, které před třemi a více lety vidět úplně nebyly a je zřejmé, že i systém náhradní rodinné péče, jak je v České republice nastaven, bude potřebovat svůj další rozvoj,“ řekla poslankyně Kailová. „Aktuální systém péče neobsahuje chyby. V průběhu času se ale objevují nové možnosti, jak je posunout opět o krok dále. A k těmto možnostem bychom, zejména kvůli našim dětem, neměli by zůstat lhostejní,“ uzavřela Kailová.

Kailová na semináři představila tři základní priority, na které by se, podle ní, mělo MPSV a další odborníci soustředit především:

1) Zákaz umísťovat děti do ústavů, na počátku alespoň tak, aby se do nich nedostávaly děti nejmladší, řekněme do 7 let jejich věku. Postupně by se hranice mohla, či měla zvýšit klidně na dvojnásobek.

2) Aby systém jako celek dobře fungoval, měli bychom jej přenastavit tak, aby byly sjednoceny kompetence. Péče o děti v nouzi je dnes rozprostřena mezi tři ministerstva. Sjednocení pod jedno z nich by bylo správným krokem, který by umožnil další vhodný a potřebný rozvoj problematiky, a ve svém důsledku by také
ušetřil nemalé finanční prostředky, které by se mohly či měly vracet zpět do systému péče o děti v náhradní rodinné péči.

3) Stávající legislativa a normy by měly projít revizí, a po několika letech jejich fungování by měly odrazit aktuální zjištění, potřeby, očekávání. Součástí této revize
bezesporu bude muset být také vyhodnocení dosažených výsledků.