Soudní dvůr v prvé řadě přisvědčil argumentaci České republiky, že puncovní značka vyražená ve třetí zemi neposkytuje dostatečnou úroveň ochrany a členský stát je oprávněn vyžadovat provedení kontroly na území EU. Na tomto základě rozlišil mezi drahými kovy, u nichž členský stát je povinen opuncování uznávat (drahé kovy opuncované v EU nebo opuncované ve třetích státech a zkontrolované v EU) a u kterých nikoliv (ostatní případy drahých kovů opuncovaných mimo EU).

Soudní dvůr uvedl, že Česká republika porušila unijní právo, když nerozlišovala mezi drahými kovy, jejichž opuncování je povinnna uznávat a jejichž nikoli. Existují totiž méně omezující opatření, i když se jedná o navenek identické puncovní značky, například lze od dovozce vyžadovat listinný důkaz potvrzující místo vyražení dané puncovní značky a případně místo propuštění předmětných drahých kovů do volného oběhu v EU a jejich legálního uvedení na trh v EU.

Přestože tedy závěrem rozsudku je, že Česká republika porušila unijní právo, Soudní dvůr v podstatné části sporu potvrdil stanovisko České republiky a odmítl přístup Komise. Česká republika není povinna uznávat opuncování drahých kovů provedené ve třetích státech, pokud tyto drahé kovy nebyly podrobeny důkladné kontrole ryzosti provedené českými orgány nebo orgány jiného členského státu.

Plné znění rozsudku v českém jazyce je k dispozici zde.