Sympozium se konalo za velkého zájmu a přítomnosti řady významných hostí z veřejné a politické sféry. Vystoupili na něm například Alojz Kovšca, předseda Národní rady Slovinské republiky, profesor Zdravko Kačić, rektor Univerzity v Mariboru, Jaroslav Kubera, předseda Senátu Parlamentu ČR, Angelina Trajkovski, chargé d’affaires a.i. Slovinské republiky v České republice či primátor Mariboru Aleksander Saša Arsenovič.

Na sympoziu, které pořádala Univerzita Karlova spolu se slovinskou Univerzitou v Mariboru, vystoupila řada předních osobností obou univerzit. Ve svých příspěvcích zmiňovaly nejen život a dílo Kašpara Royka (1744–1819), ale rovněž i historii a současnost česko-slovinských vztahů. Hovořilo se také o Antonu Miheličovi (1748–1818), který byl druhým rektorem slovinského původu na Univerzitě Karlově, pocházel z medicínského prostředí a napsal první pražskou učebnici farmakologie.

„Velice mě těší, že si díky odkazu Kašpara Royka a také Antona Miheliče můžeme připomínat úzké vztahy se slovinskými partnery, které přetrvávají dodnes a věřím, že se budou rozvíjet i nadále. Univerzita Karlova dlouhodobě spolupracuje s Univerzitou v Mariboru na základě bilaterálních smluv programu Erasmus+ a meziuniverzitní dohody“, uvedl při zahájení konference rektor UK Tomáš Zima.

„Čeští vědci a politici měli na Slovince historicky velký vliv. Česká vnitropolitická situace řadu let povzbuzovala slovinské vzdělance, aby po ukončení studií zůstávali na českém území a mohli se uplatnit ve svých oborech“, dodal Alojz Kovšca, předseda Národní rady Slovinské republiky.

Kašpar Royko se narodil 1. ledna 1744 nedaleko Mariboru, ve kterém později získal své první vzdělání. Univerzitní studium absolvoval v Grazu a ve Vídni. Roku 1766 nastupuje dráhu římskokatolického kněze, přičemž stále pokračuje v akademické kariéře. V letech 1773-1782 působí na univerzitě v Grazu nejdříve jako profesor logiky, metafyziky a etiky, později jako profesor církevních dějin. Poté, co byla Univerzita v Mariboru roku 1782 zavřena císařem Josefem II., odchází Gašper Rojko do Prahy.

Na pražské univerzitě dostal Royko místo vyučujícího církevních dějin. Během akademického roku 1790-91 byl zvolen děkanem teologické fakulty a o sedm let později se stává rektorem. Oblíbeným se stal zejména pro své kritické přednášky, ve kterých zpochybňoval neomylnost církevních koncilů. Jedním z nejpalčivějších témat byla jeho snaha o to, přimět římskokatolickou církev k rehabilitaci Jana Husa. Jeho dvoudílné Dějiny velkého kostnického sněmu se - kvůli Rojkovým neortodoxním názorům na tzv. Index Librorum Prohibitorum - dostaly na seznam knih, které katolická církev zakazovala svým věřícím číst.