V článku se totiž objevuje řada flagrantně lživých tvrzení. Připomeňme, o co šlo. Podatel podnětu veřejně reklamuje svůj software, který dokáže skvěle odhalit chyby při uveřejňování dle zákona o veřejných zakázkách. U ÚOHS podává podnět, v němž předává tímto softwarem strojově vygenerovaná data upozorňující na přes čtvrt milionu tvrzených pochybení zadavatelů napříč celou naší zemí (autor dokonce v článku dokonce uvádí půl milionu, což nemá oporu v předaných datech), mezi které patří např. bezmála 35 % obcí v celé České republice či dvě třetiny všech krajů či všechna ministerstva, ale i různá občanská a zájmová sdružení, školy, nadace, vědecké výzkumné instituce a mnozí další.

Úřad podnět přijal, zcela v souladu se zákonem následně začal prošetřovat namítaná pochybení. Ponechme stranou, že ÚOHS vyčlenil na prošetření těchto tvrzených pochybení nemalou část svých kapacit - zaměstnanců. Ti zbývající jsou pak přetíženi, neboť se musejí věnovat tomu, co měli dle nápadu práce prošetřovat ti, co se nyní zabývají jen podněty Oživení. 

Nelze připustit, aby na základě takového podnětu došlo k pošlapání dobré práce ÚOHS, který v minulém roce zcela zásadně zkrátil lhůtu pro vydání rozhodnutí a řešení dalších agend. Připomeňme, že u Úřadu ročně je zpochybňováno tisíce porušení zákona ze strany zadavatelů. Ta jsou přitom ve správních řízeních prošetřována plně v zákonných lhůtách, resp. citelně kratších, než co ukládá zákon. V případě správních rozhodnutí vydaných ve správních řízeních zahájených v druhém pololetí roku 2015, kdy se naplno projevily důsledky novely přinášející některá nová procesní pravidla, byla průměrná lhůta pro vydání rozhodnutí snížena na hodnotu 22 dnů. Představuje to o desítky procent vyšší efektivnost než v předchozích obdobích.

Pokud hned v úvodu autor uvádí, že „Podnět na statisíce chyb v zakázkách úřad nechal u ledu“, pak toto je zcela liché a nepravdivé prohlášení. ÚOHS vyčlenil kapacity na prošetření těchto více než čtvrt milionu tvrzených pochybení. Tyto „vyblokované“ kapacity jsou poměrně významné, zejména s ohledem na celkový nevelký počet zaměstnanců Sekce veřejných zakázek, kteří vykonávají jako jediní v České republice prošetřování podnětů, jimiž jsou napadány veřejné zakázky v celé zemi. Tito zaměstnanci ÚOHS denně prověří velké množství namítaných tvrzení z tohoto hromadného podnětu. O tom svědčí i to, že dosavadní celkový počet prošetřených pochybení od doručení hromadného podnětu činí číslo 939. To znamená, že ÚOHS prošetřil dosud 12,4 pochybení denně.

Když tedy autor článku cituje předsedu Úřadu Petra Rafaje s tím, že „Pan Rafaj zřejmě lhal.“, je s ohledem na shora uvedené zřejmé, že slova předsedy byla naprosto pravdivá. Ostatně svědčí o tom, na rozdíl od jednouchých a neodpovědných prohlášení jako že ÚOHS v zásadě vydal tři rozhodnutí, i to, že ÚOHS zahájil na dvě desítky správních řízení, vydal příkazy, jimiž dosud sankcionoval na tři desítky pochybení. Jestliže se denně zaměstnanci ÚOHS zabývají prošetřováním těchto tvrzených pochybení, přičemž jich dosud prošetřili téměř tisíc, a autor článku přesto tvrdí, že Úřad v této věci v zásadě nic nedělá, jde o pošpinění každodenní práce těchto lidí. A jednoznačně lživé tvrzení.

Nelze přehlédnout též „kvalitu“ namítaných, strojově vygenerovaných pochybení, které podatel podnětu na ÚOHS zaslal. U dosud prošetřených namítaných pochybení se ukázalo, že přibližně jen jedno z pětatřiceti je opravdu porušením zákona, pro které lze zahájit správní řízení a uložit sankci. Možná právě ve světle uvedeného je třeba přemýšlet nad tím, zda se nejeví Poslaneckou sněmovnou zavedený poplatek za podání podnětu nakonec jako legitimní, když podatel podnětu udává kdekoho z porušení zákona v obrovském množství případů. Reálně jde jen o nepatrné množství zákonných porušení s malou společenskou škodlivostí, což odráží i výše udělovaných sankcí. Uvedené dává novou perspektivu slovům z odůvodnění pozměňovacího návrhu k zákonu o zadávání veřejných zakázek o zavedení poplatku za podání podnětu, která hovoří o tom, že opatřením má být „zamezeno alespoň nejkřiklavějším případům zneužívání institutu podnětu“. Po přečtení předmětného článku je vhodné nad krokem Poslanecké sněmovny začít přemýšlet jinak než doposud.

Dále se usvědčuje autor článku z neznalosti práva, poněvadž ve sbírce rozhodnutí ÚOHS jsou zveřejňována dle zákona pravomocná rozhodnutí. Do doby, než nabydou právní moci (např. když běží lhůta pro podání odporu proti příkazu či odpor byl podán a je vedeno řízení, jeho výsledkem má být rozhodnutí, proti kterému může dle platného práva být podán rozklad atd.), nejsou rozhodnutí zveřejněna. To však neznamená, že ÚOHS je nečinný. Jestliže tedy některá rozhodnutí autor článku neobjevil ve sbírce rozhodnutí ÚOHS, pak to prima faciae svědčí o špatné analytické činnosti dotyčného a současně to, že ve sbírce rozhodnutí ÚOHS nejsou nepravomocné příkazy uvedeny, neznamená, že ÚOHS v těchto dalších věcech nezahájil správní řízení a nerozhodl.

Závěrem není možno nechat stranou jednu pozoruhodnou skutečnost. Autor článku zde upozorňuje na to, že byl podán podnět a prý se jím ÚOHS nezabýval.

Přestože z výše uvedených dat je zřejmé, že se jím každodenně zabývá, je paradoxní, že sám autor článku pak čtenáři současně sděluje, že „Úřad není povinen prověřit všechny chyby uvedené v podnětu“. Pokud by tomu tak bylo, tak co by vlastně autor tak hystericky Úřadu vytýkal, když by nekonal?

Samozřejmě že ÚOHS jako každý správní orgán v zemi je povinen skutečnosti, která jsou namítány v podnětu, prověřit z toho hlediska, zda nevzbuzují pochybnosti o tom, že zadavatel buď nedodržel zákonem stanovená pravidla pro zadání veřejné zakázky nebo pro zvláštní postup nebo že byl spáchán správní delikt podle zákona o zadávání veřejných zakázek. Pokud takové pochybnosti shledá, je jeho povinností zahájit správní řízení z moci úřední. Prověřování podnětu je přitom pro kapacity ÚOHS mnohem více zatěžující než rozhodování ve správním řízení zahájeném na návrh, ve kterém musí navrhovatel splnit určité procesní povinnosti zajišťující, že nebudou podávány návrhy zcela nedůvodné či absurdní. A jestliže hovoří o nějaké dohodě o zúžení podnětu (dle jeho tvrzení zúžení „na nejhorších 50 zadavatelů“, které jmenuje), pak toto není pravdivé. Je logické, že když úřadu oznámíte, že došlo k nezákonnému jednání, tak jej má prošetřit. Musíme se ptát, proč po určité době po podání podnětu najednou nevadí podateli a autorovi článku, že se nějaký zadavatel choval nezákonně a rychle ÚOHS upozorňuje, že nějakou nezákonnost, kterou namítal, nemá řešit.

Nezákonnost zůstane nezákonností. ÚOHS přistupuje ke všem „obviněným“ ze spáchání správního deliktu stejně, rovně a nezávisle. To znamená, že jestliže na základě podaného podnětu ÚOHS seznal nezákonnost, pak koná a ve věci rozhodne. A to přes skutečnost, že autor si mezitím své podání částečně rozmyslel a domnívá se, že tuto nezákonnost má ÚOHS přehlédnout a již ji neřešit. Zdá se, že software, který generuje ve svém výsledku tisíce pochybení při kontrole uveřejňovacích povinností zadavatelů a přitom jen nepatrné procento se prokáže jako správní delikt, není dobrým nástrojem pro kontrolu a poukazování na chyby jiných.

Tiskové oddělení ÚOHS