Na konferenci vystoupili historici z České republiky, Slovenska, Polska, Maďarska, Ukrajiny, Litvy a Lotyšska. Hovořili o historickém a morálním dopadu sebeobětování jednotlivých „živých pochodní“ nejen na občany svých zemí, ale i v širších souvislostech. Spojujícím článkem byl dopad činu Jana Palacha na občany všech zemí utiskovaných tehdejší komunistickou totalitou.

„Jan Palach je v naší zemi nejznámější „živou pochodní“, ale nesmíme zapomínat ani na ostatní. Jan Zajíc, Evžen Plocek a řada podobně smýšlejících lidí v okolních zemích si podobně jako Palach uvědomovala vážnost situace v zemích tehdejšího východního bloku. Z jiskry často vzejde plamen a tito lidé byli jiskrami, které v těchto zemích zažehnuli plamen změn, díky kterému dnes můžeme žít ve svobodné Evropě,“ uvedl Jan Royt, prorektor Univerzity Karlovy.

Jana Palacha ve svém činu následovala v 70. a 80. letech minulého století celá řada lidí. V tehdejším Československu se podobně jako on upálili Josef Hlavatý, Jan Zajíc a Evžen Plocek, v okolních zemích pak Vasyl Makuch (Ukrajina), Sándor Bauer (Maďarsko), Elijahu Rips (Lotyšsko), Romas Kalanta (Litva) nebo Oskar Brusewitz (bývala NDR). Vůbec první obětí tzv. Východního bloku se stal polský úředník Ryszard Siwiec, který se upálil 8. září 1968 na protest proti srpnové invazi pěti států Varšavské smlouvy do Československa.