Na oltáři starého kostela přibývá zavražděných žen… Nakladatelství Vyšehrad přichází s románem TÍHA NENÁVISTI jižanského spisovatele Johna Harta, brilantního vypravěče temných příběhů z maloměsta Severní Karolíny, kde vyrůstal a žije. Jediný autor v historii, jenž získal dvakrát za sebou ocenění Edgar Allan Poe Award, stvořil statečnou a působivou postavu, která se směle řadí po bok ženských hrdinek typu Lisbeth Salanderové.  A když k tomu přičtete zlověstnou atmosféru  močálovité krajiny jako z Temného případu, není divu, že Hartovy knihy hltají čtenáři více než 70 zemí světa.

John Hart: TÍHA NENÁVISTI

Elizabeth Blacková nemá přátele ani obvyklé záliby. Má ráda boj a hon. Posledních třináct let je policistkou v rodném městě v Severní Karolíně. Právě vysvobodila ztýranou osmnáctiletou dívku ze sklepa opuštěného domu, kde ji mučili dva únosci. Oba muži zůstali na místě mrtví – s těly provrtanými osmnácti střelami. Někteří lidé obviňují Elizabeth z policejní brutality a vyhrožují obviněním z dvojnásobného zabití. O pár dní později je na oltáři polorozpadlého kostela v lese za městem nalezeno tělo uškrcené mladé ženy. Vražda připomíná dávný zločin, za který byl odsouzen policista Adrian Wall, někdejší kolega Elizabeth. Ten byl právě po třinácti letech ve vězení propuštěn na podmínku a okamžitě se ocitá v podezření. Všichni až na Elizabeth jsou přesvědčení, že začal znovu vraždit. Překvapivé zvraty vedou čtenáře do temných zákoutí zdánlivě poklidného maloměstského života i do nelítostného světa věznice a rozsáhlých neprostupných bažin. Příběhem zároveň prochází muž, který jako sotva postřehnutelný přízrak sleduje svůj vlastní hrozivý cíl.

Z anglického originálu Redemption Road, vydaného v New Yorku v roce 2016, přeložil Jindřich Manďák
Vydalo nakladatelství Vyšehrad roku 2016
Počet stran 432, MOC 368 Kč
První vydání                                                                                                     
www.ivysehrad.cz

John Hart (1965) vyrůstal a žije v Severní Karolíně, kam umístil své dosavadní romány. Za první dva z nich dostal jako jediný autor v historii dvakrát za sebou ocenění Edgar Allan Poe Award, udělované největším sdružením profesionálních autorů detektivek ve Spojených státech. Rovněž získal ceny Barry Award, SIBA Book Award a Ian Fleming Steel Dagger. Jeho knihy vyšly ve třiceti jazycích a znají je čtenáři ve více než sedmdesáti zemích.

www.johnhartfiction.com

Napsali o knize

Tíha nenávisti vás chytne od první stránky a donutí číst dál a dál. John Hart je mistrovský vypravěč. Harlan Coben

Autor pracuje se zápletkou nápaditě a působivě a čtenáři nevymizí z paměti statečná a působivá hlavní postava. Publisher’s Weekly

Každý nový román Johna Harta je poctou psanému slovu. Dovede skloubit napětí klasického thrilleru se svižným vypravěčským tempem, jeho postavy jsou propracované a plné života a způsob psaní tak elegantní, že si zaslouží pojmenování skutečná literatura. Nemohl jsem se dočkat, až si přečtu jeho další román. Nezklamal mě. Tíha nenávisti je triumf. Corban Addison

Románem Tíha nenávisti posunul John Hart tento žánr na vyšší příčku. Prolog vás vezme za srdce a následující kapitoly vás vtáhnou jako černá díra. Přečtěte si tento příběh a pak i všechny ostatní, jež Hart napsal. David Baldacci

Ukázka z knihy, str. 9

Včera

Ta žena byla nevšední krasavice už proto, že o své dokonalosti vůbec nevěděla. Pozoroval ji dost dlouho, aby se k tomuto podezření dopracoval, ale teprve při setkání s ní se ukázalo, že ho jeho instinkt nemýlil. Byla skromná, ostýchavá a snadno ovladatelná. Možná byla nejistá nebo nepříliš bystrá. Možná byla osamělá nebo zmatená z toho, jaké místo zaujímá v tomto složitém světě.

Na tom vlastně nezáleželo.

Byla ten správný typ a všechno to bylo o očích.

Ty její jiskřily, jak tak šla po chodníku, letní šaty měla volné kolem kolenou, ale nepůsobily nijak nepatřičně. Líbilo se mu, jak se lem šatů vlnil a jak nenuceně žena pohybovala nohama a pažemi. Měla bledou pleť a chovala se zdrženlivě.

Skutečně to bylo o očích.

Musely být jasné, hluboké a neostražité, proto se díval pozorně, aby se ujistil, že se za těch několik dnů od chvíle, kdy si domluvili schůzku, nic nezměnilo. Omluvně se rozhlížela a on už z dálky vnímal smutek zrozený ze špatných partnerů a bezvýznamného zaměstnání. Doufala, že od života dostane víc.

Na rozdíl od většiny mužů to chápal.

„Ahoj, Ramono.“

Bez náznaku rozpaků ustoupila, když teď stáli tak blízko sebe.

Řasy u linie lící měla tmavé a hlavu natáčela v takovém úhlu, že se mu ztrácela bezchybná křivka její dolní čelisti.

„Jsem rád, že jsme se k tomu rozhodli,“ řekl. „Myslím, že to nebude promarněné odpoledne.“

„Děkuji, že jste si udělal čas.“ Zarděla se, oči stále sklopené. „Vím, že máte hodně práce.“

„Budoucnost je pro nás všechny důležitá, život a jeho prožívání, kariéra, rodina a osobní uspokojení. Je důležité plánovat a věci promýšlet. Není třeba být v tom sám, ne ve městě, jako je tohle. Všichni se tu známe. Vzájemně si pomáháme. Až tu budete žít déle, pochopíte to. Lidé jsou tu milí. Nejsem tu jen já sám.“

Přikývla, ale on chápal její hlubší pocity. Setkali se jakoby náhodou a ona uvažovala, proč se tak ochotně otevřela neznámému člověku. Ale to byl jeho dar – jeho tvář a jeho jemné způsoby, jimž ženy důvěřovaly. Některé to potřebovaly: rameno, trpělivost. Jakmile poznaly, že mu nejde o milostný vztah, bylo to snadné. Byl vyrovnaný a laskavý. Považovaly ho za světaznalého.

„Můžeme tedy vyrazit?“ Otevřel dveře auta a ona na okamžik zneklidněla, zrak jí klouzal po spáleninách od cigaret a potrhaném vinylu. „Je vypůjčené,“ řekl. „Omlouvám se, ale auto, kterým obvykle jezdím, muselo do servisu.“

Skousla si spodní ret, svaly na hladkém lýtku se jí napjaly. Palubní desku hyzdily skvrny. Koberec byl prošoupaný.

Potřebovala postrčit.

„Chtěli jsme to podniknout zítra, vzpomínáte si? V podvečer? Káva a povídání?“ Tvář se jí zvlnila úsměvem. „Kdyby to zůstalo tak, jak jsme si naplánovali, měl bych už to druhé auto. Ale vy jste potřebovala změnit den. Bylo to tak trochu na poslední chvíli a vlastně to děláme kvůli vám…“

Nechal slova vyznít do ztracena, aby si připomněla, že to byla ona, kdo navrhl schůzku, a ne on. Naposledy přikývla, protože to dávalo smysl a protože nechtěla vypadat jako někdo, komu záleží na tak bezvýznamné věci, jako je auto, ne ve chvíli, kdy na tom byla finančně tak bledě, že si nemohla koupit své vlastní. „Ráno přijede z Tennessee moje matka.“ Ohlédla se na bytový dům a v koutcích úst se jí opět ukázaly dolíčky. „Nečekala jsem to.“

„Ano.“

„A je to přece moje máma.“

„Řekla jste mi to. Já vím.“ V hlase mu zaznělo lehké zklamání, trocha netrpělivosti. Usmál se, aby ulomil ostří, třebaže poslední věc, kterou si přál, byla připomínka dívčiných křupanských kořenů v nějakém křupanském městě. „Je to auto mého synovce,“ řekl. „Studuje na vysoké škole.“

„Tím se to tedy vysvětluje.“

Měla na mysli pach a špínu, ale už se smála, takže se smál také. „Ti mladí,“ prohodil.

„Jo, jasně.“

Teatrálně se uklonil a utrousil něco o kočárech. Zasmála se, ale on už tomu nevěnoval pozornost.

Už seděla v autě.

„Mám ráda neděle.“ Seděla vzpřímeně a on vklouzl za volant. „Klid a mír, žádné očekávání.“ Uhladila si sukni a vzhlédla. „Nemáte rád neděle?“

„Ovšem,“ řekl, ale nic mu nemohlo být lhostejnější. „Řekla jste své matce o naší schůzce?“

„Ani náhodou,“ řekla dívka. „Zavalila by mě otázkami. „Namítala by, že jsem chudá nebo nezodpovědná, že jsem jí místo toho měla zavolat.“

„Možná ji podceňujete.“

„Matku? Ne.“

Přikývl, jako by chápal její izolovanost. Matka byla panovačná, otec odměřený nebo mrtvý. Otočil klíčkem v zapalování a kochal se tím, jak dívka sedí – s rovnými zády a rukama úhledně složenýma v klíně. „Lidé, kteří nás mají rádi, nás často vidí takové, jaké nás chtějí vidět, a ne takové, jací doopravdy jsme. Vaše matka by vás měla vnímat pozorněji. Myslím, že by byla příjemně překvapená.“
Ta poznámka ji potěšila.

Odrazil od obrubníku a mluvil, aby ji v této náladě udržel. „Co vaše přítelkyně?“ zeptal se. „Kolegyně z práce? Vědí o nás?“

„Jen to, že mám dnes s někým schůzku a že je to osobní záležitost.“ Usmála se a pohlédla na něj teplýma, výraznýma očima, které ho na ní nejvíc upoutaly. „Jsou strašně zvědavé.“

„To určitě jsou,“ řekl a ona se podruhé usmála. Trvalo jí víc než deset minut, než položila první smysluplnou otázku. „Počkejte, myslela jsem, že jedeme na kávu.“

„Napřed vás vezmu někam jinam.“

„Co tím myslíte?“

„To je překvapení.“

Město za nimi se propadalo do dálky. Po obou stranách ubíhaly pole a lesy. Zdálo se, že prázdná silnice na sebe vzala nový význam a dívka se dotkla prsty hrdla, tváře. „Moje přítelkyně předpokládají, že se vrátím.“

„Myslel jsem, že jste jim to neřekla.“

„To že jsem řekla?“

Vrhl na ni pohled, ale neodpověděl. Nebe bylo purpurové, slunce jako pomeranč prodírající se skrze stromy. Byli daleko za hranicemi města. Na vzdáleném kopci stál opuštěný kostel s věžičkou jakoby rozbitou váhou temnějícího nebe. „Miluji zchátralé kostely,“ řekl.

„Cože?“

„Nevidíte to?“

Ukázal prstem a ona zírala na omšelý kámen, na pokřivený kříž. „Nerozumím.“

Začínala mít obavy; snažila se sama sebe přesvědčit, že všechno je normální. Sledoval, jak se na ruinách usazují kosi. O pár minut později ho požádala, aby ji odvezl domů.

„Není mi dobře.“

„Už tam skoro jsme.“

Teď už se bála – to poznal – vylekala ji jeho slova, kostel a podivné monotónní hvízdání, které mu se sykotem unikalo ze rtů.

„Máte velmi působivé oči,“ řekl. „Už vám to někdy někdo řekl?“

„Myslím, že budu zvracet.“

„To zvládnete.“

Zahnul s autem na štěrkovou cestu, svět se vymezil stromy, stmíváním a horkem sálajícím z její kůže. Když projeli otevřenou bránou v rezivějícím plotě, dívka se rozplakala. Nejdřív tiše, pak už hlasitěji.

„Nebojte se,“ řekl.

„Proč to děláte?“

„Proč dělám, co?“

Plakala hlasitěji, ale nehýbala se. Auto vyjelo ze stromoví na mýtinu zarostlou plevelem a plnou haraburdí a kusy rezavého kovu. Tyčilo se tu prázdné silo, kulaté, pruhované, s vrcholem, který zapadající slunce poselo růžovými skvrnami. U jeho základny zela dokořán dvířka, v prostoru za nimi jen černota a ticho. Pohlédla vzhůru na vrchol sila, a když se pohledem vrátila, spatřila v jeho ruce pouta.

„Nasaďte si je.“

Upustil jí pouta do klína a pod nimi se začala šířit teplá mokrá skvrna. Sledoval, jak zoufale vyhlíží skrz okénko a hledá nějaké lidi nebo sluneční světlo nebo důvody k naději.
„Říkejte si, že to není skutečné,“ řekl.

Nasadila si pouta, kov zacinkal jako zvonečky „Proč to děláte?“

Byla to stejná otázka, ale on jí to neměl za zlé. Vypnul motor a poslouchal, jak v tichu dotikává. Na mýtině bylo horko. Auto páchlo močí, ale on na to nedbal. „Měli jsme to provést zítra.“ Přiložil jí k žebrům paralyzér a díval se, jak sebou škubla, když stiskl spoušť. „Do té doby vás nepotřebuji.“