Bohužel se veřejná ochránkyně práv setkává s případy, kdy obce rezignují na individuální posuzování žádostí a na základě vlastních formalistických pravidel je zamítají.
Míst pro parkování není nejspíš nikdy dost. V některých městech či jejich částech může být parkování v blízkosti domu skutečně náročné. Přesto však nelze rezignovat na skutečnost, že je mimo fyzické možnosti některých lidí parkovat ve větší vzdálenosti od svého bydliště. Obvykle se jedná o osoby se zdravotním postižením a měli bychom jim proto věnovat zvýšenou pozornost.

Obce mají povinnost přijímat přiměřená opatření, aby osoby se zdravotním postižením mohly využít služby parkování nabízené veřejnosti. Tuto povinnost nemají, jen pokud by takové opatření obec nepřiměřeně zatěžovalo.

Například nedostatek míst k parkování v dané lokalitě není důvodem k odmítnutí zřízení vyhrazeného stání. Potřeby osob se zdravotním postižením parkovat v blízkosti bydliště jsou vždy vyšší, než u osob nečelícím zdravotnímu hendikepu.

Na parkování v blízkosti bydliště často závisí celková možnost mobility osoby se zdravotním postižením. Vhodné parkování může určovat míru jejího zapojení do života společnosti stejně jako míru její samostatnosti. Proto je nutné těmto potřebám věnovat zvýšenou pozornost a proto mají přednost před potřebami osob bez zdravotního postižení.

Jak musí obce v podobných situacích postupovat:

• žádosti posuzovat vždy individuálně;
• vyhodnotit míru potřebnosti daného žadatele či žadatelky;
• vyhodnotit případné možnosti náhradních opatření;
• žádost vyhodnotit v souladu s požadavky antidiskriminačního zákona;
• rozhodnutí řádně zdůvodnit.

Ukončili jsme šetření případu, kdy jedna městská část odmítla přiznat ženě právo na vyhrazené parkovací stání u jejího domu. Stěžovatelka je osobou se zdravotním postižením; je po operaci kloubů obou kolen a kyčle; má průkaz ZTP; pohybuje se velmi obtížně pomocí francouzských holí a pouze na kratší vzdálenosti.

Vyhrazené parkování u svého domu využívala 6 let. Po této době musela stěžovatelka podat novou žádost a tu dotčená městská část zamítla. Ve zdůvodnění uvedla, že stěžovatelka není provozovatelkou ani řidičkou vozidla a není ani osobou odkázanou na pohyb pomocí invalidního vozíku. Městská část ve svém rozhodování nebrala v potaz, že provozovatelem vozidla je manžel stěžovatelky, který rovněž čelí zdravotnímu pohybovému omezení.

Městská část odmítla vyslovit souhlas se zřízením vyhrazeného parkovacího stání, aniž by posoudila míru užitku vyhrazeného parkoviště pro stěžovatelku. Nezabývala se ani existencí případných jiných možností, které by pomohly stěžovatelce vyřešit její problémy s parkováním. Tím se dopustila nepřímé diskriminace dle antidiskriminačního zákona.

Veřejná ochránkyně práv městské části doporučila, aby novou žádost stěžovatelky řádně individuálně posoudila v souladu s požadavky antidiskriminačního zákona.